Skotsko, drsná země s tajemnou historií

Skotsko není destinace pro každého, zvláště pak pro milovníka slunečních paprsků. Těch je tu pomálu, většinou je pod mrakem, prší, někdy drobně, jindy hustěji, občas panuje mlha, téměř stálým úkazem je nepříjemný vítr. Pouze opravdoví cestovatelé, kteří jsou ochotni obětovat kousek svého pohodlí, si zdejší krásy opravdu vychutnají.

Všudypřítomná hluboká údolí, rozlehlá temná jezera, nevysoké hory, lesy a vřesoviště nás provázely po většinu naší cesty. Na člověka málokdy narazíte, jen na občas pasoucí se stáda ovcí, která jakoby nikomu nepatřila. I když Skotsko leží tak nějak všemu stranou, kráčely tudy dějiny. Nejkrásnější údolí Vysočiny, Glencoe, kde došlo v 14. století k vyvraždění příslušníků rodiny MacDonaldů, kteří nechtěli přísahat věrnost Marii Stuartovně a Vilému Oranžskému, doslova láká k dlouhým procházkám. U bájného jezera Lochness zastavíte, i když víte, že příšerku nezahlédnete, ale co kdyby přece jen…Výstup na nejvyšší horu Spojeného království (1344 m) Ben Nevis, tyčící se nad přístavní Fort Wiliams, je poměrně náročný, nahoru a zpět trvá 6 ̶ 8 hodin. Hora leží poměrně severně, v jejím okolí se počasí střídá rychleji, takže výstup nám bohužel zhatila, jak jinak, průtrž mračen.

Hrady, zámky, opatství

V celém Skotsku se jich nachází neskutečné množství a dokonale souzní s okolní přírodou. Pokud se vydáte po stopách sira Williama Wallace, skotského národního hrdiny, jenž bojoval ve 13. století za nezávislost Skotska, vyšplhejte na kopec Castle Hill a projděte si královský hrad Stirling, který se právem řadí k nejdůležitějším a největším hradům Skotska. Pokud je dobrá viditelnost, uvidíte Wallace Monument postavený na počest již zmiňovaného hrdiny Wallace. Na břehu jezera Loch Ness se nachází hrad ze 13. století Urquhart, ze kterého bývá nejčastěji spatřena „příšerka“, a v něm bloudí duch starověkého rytíře. A což teprve Eilean Donan Castle, údajně po edinburghské pevnosti nejfotografovanější skotská památka? Něco na tom asi bude, když se zde točily slavné filmy, jako „Highlander“, „Past“ a také bondovka „Jeden svět nestačí“. Milovníci románského stylu zase zaplesají nad světoznámou Rosslynskou kaplí, kterou proslavil román „Šifra mistra Leonarda“.

Edinburgh

Třešničkou na dortu je hlavní město Skotska Edinburgh, přezdívané také „Atheny severu“. Edinburghské čtvrti Old Town a New Town byly v roce 1995 zařazeny mezi památky UNESCO. Hlavní dominantou města je Edinburgh Castle, strategicky umístěný na skalnatém vrcholu. Asi neznámější ulice v Edinburghu je Royal Mile se St. Giles Cathedral, se spoustou hospůdek nabízejících samozřejmě suvenýry, whisky, piva ze všech koutů světa a regionální potraviny. A tak bych mohla ve výčtu zajímavostí pokračovat dál a dál… Zkrátka a dobře Edinburgh, centrum vzdělanosti a kultury, má neuvěřitelně silnou atmosféru, zachovává si své středověké kouzlo a rozhodně stojí za to se sem zase někdy vrátit.

Technické zázraky

I když nepatříte mezi obdivovatele technických zázraků, Falkirk Wheel – světový unikát lodní dopravy – vás určitě dostane. Jedná se o originální rotační výtah, který je postaven nedaleko města Falkirk. Stavba unikátní konstrukce lodního výtahu byla zahájena v roce 1963. Projekt byl dokončen v roce 2002 a stal se jedním z moderních symbolů Skotska. Jedná se o jediný rotační lodní dopravník na světě. 24. května 2002 ho slavnostně otevřela sama královna Alžběta II.

Minout nesmíte ani 95 km dlouhý Caledonian Canal, který na západním pobřeží spojuje Severní moře s Atlantikem, a je považován za jednu z nejkrásnějších vodních cest na světě.

A do třetice zářný příklad konstrukčního umění inženýrů 19. století na severozápadě od Edinburghu přes záliv vedoucí železniční most Forth Rail Bridge z roku 1890.

 „Voda života“

Uisge Beatha, tak whisky říkají Skotové, a vyrábějí ji už od 15. století. Povinně ochutnat by jim měl každý, kdo Skotsko navštíví. My jsme si ještě před naší velkou cestou zajistili prohlídku té největší a nejelegantnější palírny Glenfiddich, která se nachází v oblasti Speyside. Jejich whisky je chuťově spíše jemná, lehká, někdy bývá označována za single malt whisky pro začátečníky, což v žádném případě neznamená, že je špatná. Palírnu Glenfiddich založil v roce 1886 William Grant a nynější společnost William Grant & Sohn tuto palírnu stále vlastní. První whisky v palírně byla vyrobena o Vánocích roku 1887 (informace, která není běžně dostupná!).  Palírna byla také první, kdo začal na běžný trh dodávat single malt whisky ve velkém (na trhu tehdy dominovala míchaná whisky) a díky tomuto kroku Glenfiddich tak obrovský způsobem pomohla rozšíření sladové whisky mezi lidi. Téměř všechny skotské whisky zrají v dubových sudech, ať už ve francouzských či španělských, v nichž zrálo portské, či sherry, z amerického dubu po bourbon whisky nebo sudu po rumu či koňaku. Mohou se pochlubit také vlastní stáčecí linkou, což není u palíren úplně běžné. Whisky je plněna do lahví trojúhelníkového typu. To je asi tak všechno, co jsem si z teorie zapamatovala. Daleko větší dojem (jak jinak) ve mně zanechala ochutnávka. V nabídce byla Special Reserve 12letá, Solera Reserve 15letá a Ancient Reserve 18letá. Schválně, která myslíte, že byla nejlepší? Během ochutnávky jsem se šikovně postavila vedle kolegyně, která moc nepije, tvrdý alkohol zvláště, takže všechny její vzorky putovaly směrem ke mně. „Whisky, to je moje gusto,“ zpívala jsem si při odchodu z palírny známou píseň z koňské opery Limonádový Joe…

Bar ve tvaru malé lodi

Ve vesnici Aberlour, na břehu řeky Spey, s krásným náměstíčkem plným květin, se nachází slavný whisky bar – Mash Tun. Budova byla postavena mořským vlkem Jamesem Campbellem v roce 1896, jehož instrukce pro architekta zněly – navrhnout stavbu ve tvaru malé lodi. Bar dostal název „The Bar Bar“. Později byl přejmenován na „The Station Bar“, to když v Aberlouru končila železniční trať. Současný „Mash Tun Whisky Bar“ je přehlídkou širokého výběru whisky, jak sladových, tak i směsí převážně z oblasti Speyside, ale také i ze zbytku Skotska. Můžete také ochutnat zlatavý mok z jedinečné sbírky Glenfarclas Family Cask, a to od roku 1952 do roku 2000. Pakliže se chystáte tento slavný bar navštívit a zároveň ochutnat právě něco z největší kolekce značky Glenfarclas, doporučuji nejprve si prohlédnout ceník. Jste-li třeba ročník 1954 (jako já), připravte si 600 liber za 35 ml. Zůstala jsem nohama na zemi a vybírala si ze široké škály whisky v cenové relaci 3,50 liber za panáka. Skotové pijí whisky tradičně bez ledu, případně ji míchají s trochou vody. Tady vodu k panáku servírovali v malém džbánku s kapátkem.

Překvapivě nejproslulejším produktem v Aberlouru jsou místní máslové sušenky, které se prodávají většinou v plechovkách s vyobrazením válečníků v kiltech nebo bodláku, který je národní květinou Skotska. Vyvážejí se doslova do celého světa. Místní pekař Josef Walker si tu na začátku 20. století založil obchod se svými sušenkami a získal si zcela zaslouženě velkou proslulost.

Něco do žaludku

Směs ovčích vnitřností, cibule, hovězího loje, koření, ovesných vloček a bůhví čeho ještě jiného, to vše zašité v ovčím žaludku a podávané většinou s kaší. Tak takové je skotské národní jídlo haggis. Bývá prý i dokonce součástí skotské snídaně (kromě opečené slaniny, smaženého vejce, černého pudinku a bramborových vdolků). Jak je vidět Skotové si se zdravou výživou příliš hlavu nelámou.

Výčet ingrediencí na haggis nezní moc povzbudivě, proto jsem si tuto „lahůdku“ nechala až na konec cesty, konkrétně do Edinburghu. A udělala jsem velikou chybu. Chutnalo to naprosto fantasticky! Zpočátku jsem si alibisticky objednala pouze malý předkrm haggis, který jsem do sebe hodila během pěti minut. Hlavní jídlo byla jasná volba – velký haggis, tuřínová kaše, brambora, pivo bez pěny a panáček 10letého Ardbegu, nejprve zahřátého v dlani a pak pomalu převalovaného po celé ústní dutině. Ani mi pak nevadilo, že jsem z příjemné hospůdky vyrazila do drobného deště.

Ale aby to nevypadalo, že se na skotských stolech objevuje pouze haggis. Pokud patříte mezi milovníky ryb a mořských plodů, tak jste rozhodně ve správné destinaci. Skotský losos je proslulý po celém světě, ten uzený pokapaný citronem, na černém chlebu s máslem je opravdová pochoutka. Hned za ním v oblíbenosti následuje pstruh, kterého často smaží v ovesné mouce. Skotové si také pochutnávají na uzených rybách – treskách, sledích či makrelách. Oblíbené jsou také langusty, krabi, humři, ústřice, slávky a hřebenatky.

Skotové jsou milovníci sladkého. Mě dostaly máslové drobivé sušenky a fudge, které obsahují cukr, máslo a mléko. To vše se smíchá, zapeče, pak znovu míchá a výsledkem jsou takové poloměkké kostičky z extrémně sladké hmoty, po kterých se olizujete až za ušima. K dostání jsou dnes v různých příchutích a existují i obchody, kde neprodávají nic jiného.

Módní vsuvka na závěr

Nosí Skotové pod kiltem spodní prádlo? Tak to se mi, bohužel, nepodařilo zjistit. Dozvěděla jsem se ale, co říkají o kiltu sami Skotové: „Kdo ho jednou vyzkoušel, už se mu do kalhot nechce.“ První zmínky o kiltu pocházejí z oblasti skotské Vysočiny někdy z konce 16. století. Tehdy se ale jednalo o tzv. velký kilt – 6 ̶ 8 metrů dlouhý a 1,5 široký pruh kostkované látky, která se nařasila a sepnula opaskem. Později, na rozhraní 17. a 18. století, vymyslel Angličan jménem Rawlinson tzv. malý kilt – pruh vlněné látky 7 ̶ 8 metrů dlouhý a cca 60 cm široký, vzadu naskládaný a sešitý. Nutno ještě dodat, že není kostka jako kostka, každý klan má jinou. V této formě se postupně rozšířil do celé skotské společnosti a stal se neodmyslitelnou součástí skotského mužského kroje. V mezinárodní anketě, která se konala před pár lety, se skotský kilt dokonce stal nejoblíbenějším krojem světa, vyslovilo se pro něj 67 procent respondentů. Předběhl dokonce i japonské kimono. Podle žen je kostkovaná sukně na mužích „neskutečně sexy“. Nemohu říct, že mám přímo zálibu v mužích v sukních. I když „okiltovanému“ Melu Gibsonovi v roli skotského bojovníka ve filmu Statečné srdce to náramně slušelo!

Text: Stáňa Krejčová Foto: Archiv