Příběhy koktejlového věku VI. díl: Margarita

Jak se stane koktejl slavným? Chutí, která se trefí lidem do úst. Vzhledem, který chytí, i když třeba nikdo neví proč. Jménem, jež se pěkně vyslovuje nebo se pojí s příjemnou nebo zajímavou představou. Jistě, ale nejvíc ho proslaví legendy, mýty a příběhy kolem jeho vzniku.

Mezi ty, které jsou jimi přímo obaleny, patří zcela nepochybně Margarita! Recepturu nápoje si sice barmani upravují, ale základní směr zůstává: tequila, pomerančový likér, limetová šťáva, sklenka ozdobená slanou krustou.

Zastavení první

Kvalita je obecně definována, ale jak je to s poměrem přísad? Když to trochu nadsadím, co mixolog, to názor. Sám se kloním k poměru 2:1:1, čili 4 cl tequily a po 2 cl likéru a limetové šťávy. Někomu se jeví silná, pak možná dá přednost 1:1:1. Dámské pití s příjemným tequilovým závojem. 4:1:1 je pro machos.

Mirek Řehoř, českobudějovický koktejlový mág, se hlásil k 2:1:1, ale přidával střik cukrového sirupu. Proč? Tím se dostáváme k zastavení druhému, kvalitě již nikoli obecné, ale speciální.

Zastavení druhé

Ono totiž záleží velmi na tom, jaké přísady barman použije. Je zajímavé, že o tequilu samu tolik nejde. Používá se standardní blanco; čeká vás jediná křižovatka, totiž zda tequila či 100% blue agave tequila. Bývalo mi to fuk, dokonce se mi zdála Margarita s tequilou (z loňska víte, že jejím základem je minimálně 51 % cukru z agave, zbytek z jiných zdrojů) pikantnější. Od té doby, co proudí do českých barů Altos blanco, 100% blue agave tequila od Olmeky, mi to jedno není; Altos je pro mne nejpřitažlivější volba.

Zastavení třetí

Když ale nejde o tequilu, tak oč?

O limetovou šťávu? Ani ne. Tam jedině hrozí její zhořknutí, když ji vylisujete s příliš velkým předstihem. Pokusy na lidech ukázaly, že změna hrozí po zhruba 30 minutách kontaktu šťávy se vzduchem. Takže ideální jsou speciální kleště, které vymámí z poloviny běžné šťavnaté limety přesně tolik, kolik je potřeba. Čili zbývá – likér!

Běžný triple sec, pomerančový likér, který umí vyrobit kdokoli, není špatný. Ale konzervativní klasik sáhne po Cointreau (jedna z předpokládaných autorek receptury studovala ve Francii a likér si tak zamilovala, že vymýšlela koktejl s jeho použitím; tequila k tomu přišla jak slepý k houslím). Již zmíněný Mirek Řehoř, před časem účastník finále světové soutěže sponzorované Grand Marnier, ovšem místo Cointreau dává přednost tomuto likéru na bázi koňaku, protože ho koktejl s ním přivedl na bednu. Ale ouha! Sladivost Grand Marnier je o poznání nižší, takže přidává právě ten střik cukrového sirupu. Jeho Margarita je pak opravdu neodolatelná koktejlová kráska.

Se solí moc nenaděláte, pouze mějte na mysli problém jako u polívky: Nepřesolit! Doporučený postup: Rozřízněte limetu a polovinu si vložte do dlaně. Sklenku uchopte dnem vzhůru a otáčejte jí hranou po limetě. Na papírový ubrousek nasypte trochu (!) soli, posunováním ji rozprostřete rovnoměrně po papíru a sklenku k soli přiložte. Zvedněte ji a klepněte na dýnko, aby zbytek soli odpadl.

Zastavení čtvrté

Jak ji vyrobit…V mixéru v podobě sněhového kopce? Ani náhodou. V boston šejkru po třech a více porcích? Zapomeňte! Takže třídílný šejkr raději delšího těla, pěkně promrzlé kostky ledu až téměř po okraj, přísady (kromě soli, jasně) a rychle důkladně protřepat. Rychle a důkladně způsobí, že při cezení přes sítko v hlavě šejkru se dostanou do sklenky střepiny ledu a kousky limetové dužiny. Zabránit se tomu dá jedině metodou double-strain, tedy cezením přes další – jemnější – sítko.

Zastavení páté a poslední

Jak přišla receptura na svět? Seřadil jsem nejhodnověrnější příběhy (ale žádný není tutovka!) na ose času.

• Třicátá léta – někdy v době závodů známých mohutných náklaďáků – Caliente Race Track – v Tijuaně. Bohužel jméno autora není známo.
• 1936 – Danny Negrete, Garci Crespo Hotel, Pueblo, vytvořil koktejl pro svou přítelkyni (nebo budoucí švagrovou?) Margaritu
• 1938 nebo 1939 – Carlos Hererra (občas někdo zazmatkuje a přejmenuje ho na Danny) vytvořil koktejl pro tanečnici a zpěvačku Marjorii King v baru Rancho La Gloria; z tvrdého alkoholu mohla jen tequilu, ale nikoli čistou. Carlos to vyřešil…
• července 1942 – Bar Tommy´s Place, Ciudad Juarez; barman Francisco Pancho Morales dostal objednávku koktejlu Magnolia. Netuše, co s tím, namíchal koktejl z tequily, pomerančového likéru a limetové šťávy a suše konstatoval: „Takhle děláme drink tady!“
• 1948 – Margharet Ashford-Sames, manželka dealera amerických automobilů v Mexiku (a ona někdejší studentka ve Francii), prezentovala koktejl společnosti amerických expatriotů. Nazvala ho Drink a prý byl tak nechutný, že ji Nick Hilton (ano, ten Hilton) hodil i s nápojem do bazénu. Ale receptura se chytila, a když dostala o rok později pod stromeček sadu sklenek s nápisem Margarita, bylo jméno drinku na světě…
• 1950 – dealer tequily José Cuervo nevěřil svým očím při pohledu na prodej jeho produktu v Tail O´ The Cock Restaurantu v Beverly Hills. Když šel věci na kloub, zjistil, že barman míchá koktejl nám již známého složení. Jeden tak mimochodem: Barman byl přítelem Carlose Dannyho Hererry z Rancho La Gloria. Vymysleli byste to líp?

Čemu věřím já? Neptejte se mne. Kloním se k pesimistickému závěru, že už nikdy nikdo hodnověrně na otázku po vynálezci Margarity neodpoví. Ale namíchejte si ji, ochutnejte a možná budete souhlasit, že její historie není zdaleka tak důležitá, jako její podmanivá chuť!

Text: Alex Mikšovic Foto: archiv