Pracujete a žijete bez odpočinku? Jste při dosahování cílů urputní? Neberete si dovolenou, protože bez vás to prostě nejde? Pak vám hrozí syndrom vyhoření. O tom, jak mu předejít, a jak ho včas rozpoznat, jsme si povídali s lektorkou a koučkou Jitkou Ševčíkovou.

Patří syndrom vyhoření stále mezi nebezpečí, které se může vplížit do našich životů?

Syndrom Burn out bývá často mylně spojován pouze s pracovním životem. Ovšem vyhořet můžeme i jako matka, pacient, kamarád(ka)… v osobní rovině všude tam, kde jdeme do akce v dané roli s obrovským nadšením a nerozložíme síly. Po raketovém startu následuje rychlý a tvrdý pád. Například v roli pacienta nebo i třeba nového zaměstnance se vrhneme s vervou do všech nových změn, zásad, závazků, jsme proaktivní, plníme povinnosti od nevidím do nevidím a zapomínáme na regeneraci, zdrojování na úrovni fyzické, mentální, emocionální i spirituální. Prostě jedeme na energetický dluh. Protože se o syndromu vyhoření dost píše i mluví, osvěta se šíří. Osvícení zaměstnavatelé už se snaží preventivně své zaměstnance školit, aby se sebou uměli lépe zacházet, ještě dřív, než „TO“ přijde.

Jak poznáme, že už nás syndrom vyhoření ohrožuje?

Naříklad se neustále cítíme pod tlakem povinnosti uspět. Vrháme se do dalších a dalších vzrušujících akcí, protože jinak je život přece nuda. Některou část našeho života výrazně upřednostňujeme před jinými (filantropie, pomoc druhým až do „roztrhání těla“). Pociťujeme mezi lidmi nedostatek intimity a blízkosti. Nejsme schopni odpočívat, když už, tak s výčitkami. Často tam bývá urputnost. Když už se pro něco rozhodneme, musíme toho dosáhnout ZA KAŽDOU CENU. Neustále se snažíme zachovávat si svoji image. Kdybychom přišli o svou oblíbenou aktivitu, tak by se nám zhroutil svět. Všechno bereme příliš vážně. To všechno jsou faktory, které indikují možnost syndromu vyhoření.

Jak ho mohou vystopovat lidé pracující v ubytovacích a restauračních službách?

Podle výše uvedeného výčtu je to jednoduché vystopovat: Lidé jsou v práci mnohem déle, než jim velí jejich pracovní doba. I po práci na práci myslí, jsou neustále na telefonu, mají velikou potřebu kontroly a sebekontroly. Nedovolí si ani na dovolené vypnout telefon, mají pocit nepostradatelnosti. Neumí delegovat, potřebují mít svou činnost (ať už na recepci, v baru nebo v restauraci či hotelu) stále pod kontrolou. Dovolenou ruší nebo odkládají. Často se v práci rozpláčou nebo rozzlobí kvůli maličkosti. Jsou psychicky labilnější. Přehánějí. V ubytovacích a gastro službách to mohou být i pocity úzkosti, viny, prospěšnosti (potřebuji sloužit lidem, celku). Mají komplexy méněcennosti. Často lpí na materiálních hodnotách. Souvisejí s tím i tělesné symptomy: nespavost, zhoršená imunita, přejídání, lhostejnost, zvýšené svalové napětí, tiky, třesy. Člověk vyhořelý se cítí jako oběť.

Dá se syndromu vyhoření předcházet?

Jasně že dá. Je to však vědomá systematická práce sama na sobě. Můžeme trénovat stresovou odolnost, psychickou resilienci, můžeme opouštět svou komfortní zónu, naučit se relaxovat bez výčitek. Nedělat vše na 120 %, naučit se být kreativní. Pružně reagovat na problémy, nehroutit se. Vybudovat si několik psychických pilířů, které mě podrží, když se jeden nalomí nebo zhroutí. Právě práce na svém sebe uvědomění (sebe-vědomí), schopnost regulovat své emoce, znát to, co mě motivuje a u čeho motivaci naopak ztrácím, nám dává možnost podívat se na věci z odstupu a zároveň reálně. Je to o tréninku hrdinství a pozitivní inteligence. Když jsme ustrašení, máme málo energie a lehce nás vše dostane na lopatky. Já často říkám: když chceš zapalovat, musíš sám hořet. A udržovat takový požár znamená stále přikládat. Monitorovat ten oheň, zda už nevyhasíná, starat se o plynulý přísun paliva. Přemýšlet, kde to dřevo vezmu, kdy a kam pro ně půjdu. Kdo mi s tím pomůže (přikládat).

Často v této souvislosti slýcháváme o pojmu Time Management neboli správném rozvržení práce…

Time Management a vůbec Live Management znamená doslova řízení svého vlastního života, být pánem svého času. Hospodařit s ním. Time Management má různé posloupnosti. Nejde jen o to, co mám dělat a kdy, tedy určit si úkoly, dát je do nějaké posloupnosti podle priorit, ale uvědomit si, co za pomůcky a vymoženosti mi může práci a plánování času usnadnit. Synchronizace mobilu s Outlookem? Systém plánování? Je to zejména umění orientovat se v prioritách, dávat přednost věcem důležitým před naléhavými, nehasit „požáry“, ale vytvářet preventivně nehořlavé prostředí. Umět předvídat, vědět, kam jdu, proč tam jdu, tedy mít vizi, krátkodobou na pár měsíců či týdnů. A pak dlouhodobou. A teď nemluvím jen o hotelu nebo restauraci, teď mluvím o každém člověku v něm zaměstnaném. Mít vědomí, k čemu směřuji, dává smysl našemu životu. Klidně to může být i pouze v rovině hmotné, ale pořád je to lepší, než nevědět, proč do té práce vlastně chodím.

Jaký vliv má na syndrom vyhoření okolní prostředí a stresové situace v životě?

Naprosto zásadní. Vždy jsme součástí nějakého celku, komunity, skupiny lidí. A Time Management určí právě principy, že člověk je víc než čas. Celek je víc než část. Návyk je víc než učení. Cesta je víc než cíl. Pomalu je víc než rychle. Za tyto jednoduché věty je možné dosadit si konkrétní situace. Například když máte v práci dobrou partu, lépe se vám překonávají překážky a strasti. Když si z něčeho uděláte pozitivní automatický návyk, rutinu, která vám pomáhá, jde to samo. Že mnohem důležitější než honba za splněním cílů jde o to, jak se na té cestě cítíte. Že cítit dobře se dá i v méně příjemných podmínkách. Protože ty dlouhodobé stresové situace prostě přicházet do života budou. Nemoc, sezonní nápor turistů, komplikovaný vztah… tady všude okolní prostředí svou roli hraje zásadně. Zase se vracím k tomu, zda mám vybudovaných více pilířů, na kterých můj život stojí: hroutí-li se mi rodina, může mne podržet práce a naopak, pokud je nápor v práci a v rodině to také není ideální, mám mít přátele, koníčky, pravidelnou fyzickou aktivitu, zájem nebo třeba veřejně prospěšnou či filantropickou činnost. Prostě mít rozložené riziko.

V posledních letech se hodně mluví o Life Managementu. V čem je jeho smysl a co všechno zahrnuje?

Jde o schopnost tvořit svůj život vědomě. Být tvůrcem svého života, ne obětí okolností. Místo NEMOHU – MUSÍM, což je na úrovni přežívání nebo manipulativních obratů. MĚL/A BYCH (povinnosti), směřuji svůj život ke snům, touhám, vizi a jejich realizaci: stačí konat, začít, vykročit, plánovat, poručit si a poslouchat se. Hospodařit se svými silami, plánovat si i odpočinek.

Pokud už nás syndrom vyhoření doběhne a nechceme přijít o svoji pozici, co dělat?

Zejména si to přiznat a hledat pomoc. Nemusíte nutně hned vyhledat psychoterapeuta nebo kouče, pokud to není kritická situace, kdy denně brečíte do polštáře, dostatek sebereflexe ke změně vás může motivovat zvládnout vyhoření vlastními silami. Můžete hledat informace v knížkách i na internetu, pak ta mnohem důležitější část práce je začít se změnami, nastartovat je a skutečně udržet.

Existují metody, jak získat zpět ztracenou energii?

Ano. Navyšováním emoční a pozitivní inteligence. Budujte si pozitivní přesvědčení o svých schopnostech (já to dokážu, zvládnu, jsem si vědomý toho, co už jsem dokázal), zbavte se všech komplexů. Smysl svého života hledejte ve vztazích, pěstujte přátelství jako vzácné květiny, udržuje sociální vazby, pořádejte rodinné sešlosti, vytvářejte nové rituály. Vytvořte si skutečně „záchrannou síť„ mezilidských vztahů. Člověk byl stvořen pro život v tlupě, proto se tam cítíme dobře. Osvojujte si změny, obměňujte stálé postupy, zkoušejte nové věci. Buďte odvážní, zvídaví, hraví. Trénujte mozek, paměť, znovu začněte s tím, co vás bavilo v dětství nebo jiné etapě života, lidi se vrací k malování, hudbě, hraní divadla. Lze se naučit i optimismu. A optimismus posiluje imunitu! Naučte se o sebe pečovat aspoň tak, jak pečujete o své domácí zvíře. Věnujte skutečnou pozornost sobě, netříštěte ji pořád na druhé, buďte u sebe sami na prvním místě. Vy se potřebujete zastabilizovat, abyste tady pro ostatní mohli fungovat. Probuďte v sobě opět svoje vnitřní dítě: emotivní, kreativní, vykašlete se na předsudky, klišé, udělejte něco jinak. Stereotyp ubíjí. Kreativita v nás evokuje růst. Co neroste, to krní, co krní, odumírá. Takže péče o sebe sama je ta nejlepší životní investice.

Redakce Gastro&Hotel