O velikonoční nádivce, beránkovi, o vejcích na Škaredou středu a vůbec o různých zvycích

Velikonoční čas. Svátky přicházejícího jara. Pro někoho svátky plodnosti, pro křesťany hlavní svátky roku, připomínka posledních Ježíšových dní, jeho obětování se pro spásu všech lidí.

 Půsty v českých zemích a jak je Češi obcházeli

Jsou to svátky pohyblivé, určuje je první neděle po prvním jarním úplňku. A snad všichni čtenáři vědí, že jim předchází 40denní půst, začínající na Popeleční středu, kdy o půlnoci skončil masopust.  Půsty v českých zemích, a jejich dodržování, to by byl námět na seriál. Znovu a znovu se přesvědčuji, jak jsme uměli obejít zákazy a nařízení. A kde jsme je neobešli, nastoupila výjimka. To je také naše stará tradice. Jak to tedy s jejich dodržováním bylo doopravdy?

40 denní půst byl dlouhý

Právě lidové tradice předvelikonočních nedělí zrazují ortodoxní vyznavače a vykladače tradic. První neděle postní si lidé překřtili na Pučálku. Podle hrachu upraveného na mnoho způsobů. Pražený, nasladko, maštěný… A co k hrachu? Zelí? Jistě! A především co zbylo ze zabijačky. Když již nebylo uzené nebo klobásy, tedy alespoň škvarky. Pekly se i preclíky a rozdávaly chlapcům i čeledi.  Čtvrtá postní neděle – Laetare, je přímo důkazem marnosti boje církve s lidovými tradicemi a potvrzením o platnosti výjimek v českých zemích. V tento den bylo totiž možno uvolnit postní kázeň, a také se jí říká neděle růžová či družební. Byl to den, kdy chodíval družba se ženichem navštívit dům nevěsty, čas oficiálních námluv a setkávání. Neděle byla ve znamení pečení vepřového, zajíců, sekaných mas a samozřejmě že i knedlíků a poctivé polévky s játrovými knedlíčky. Šestá neděle – Květná,  byla už přímo gastronomickým svátkem, kdy nechyběly ani medové koláčky.

Nádivka je velikonoční gastro hit

Poslední týden – pašijový, kdy Škaredou středou s vymetáním komínů vlastně oslavy začínají, byl dnem, kdy se v čistých kamnech začínala péct slavná velikonoční nádivka, nádivina, hlavička… plná jarních, čerstvých, zelených bylinek. Mladých a pálivých kopřiv, popence, libečku, petrželky, satorie, špenátu či pažitky.

Velikonoční nádivka není pečení jednoduché ani levné. Tolik vajec kolik housek, zelené bylinky, muškátový oříšek a květ má dle tradice doplnit několik mas. Nejméně tři. Použijeme nejen vepřové či telecí, ale uzené, skopové, králičí, jehněčí či kozlečí. Uzeninu do tradiční nádivky nikdy nedáváme, maximálně tlusté od šunky. A právě od užívání masa z telecí hlavy se odvozuje i její název – hlavička.

V Pošumaví a na Chebsku si užívali jeřábek

A abyste neměli vše tak jasné, ještě uvedu, že v Pošumaví a na Chebsku se jí kdysi říkalo jeřábek! Proč ? Co to má společného s nádivkou a Velikonocemi? Již v 16. století jsou zapsány zprávy, že typickým velikonočním pokrmem panstva byl jeřábek – „řežábek“. Tedy vzácný pták, dávaný jako čestný dárek právě k Velikonocům. To ostatně bylo běžné, že vrchnost posílala potraviny a lahůdky jako dárky po celý rok k nejrůznějším výročím a svátkům. Ryby, vzácné tetřevy a tetřívky, koroptve, melouny i víno…Takže od pečeného či do paštik zpracovaného jeřábka se časem v podzámčí vše změnilo v dostupnější nádivku.

Velikonoční beránek s mazancem jsou nejtradičnější velikonoční pečivo.

Aby ty naše postně velikonoční úvahy nad masem nebyly tak jednoduché, zmíním ještě beránka. Velikonoční beránek. Dnes spolu s mazancem-bochánkem nejtradičnější velikonoční pečivo. Křesťanské prameny ovšem uvádějí, že na paměť obětování Krista byl pojídán pečený beránek. Malá ovečka. Jehněčí maso. A také v tomto případě, jak šel čas, již novověké kuchařské knihy uvádějí jako velikonočního beránka pokrm z rýže formovaný do beránčího tvaru. Později již z kynutého těsta a dnes do formy připravovaného beránka z piškotového těsta.

Slavný velikonoční věnec, ozdobený pentlemi a kraslicemi, byl ještě před sto lety také většinou vytvářen do formy. Splétání pramenů těsta je v domácnostech překvapivě až novodobá záležitost. Dříve to uměli a užívali jen pekaři.

Další slavnostní velikonoční pečení – jidáše

Další slavnostní velikonoční pečení – jidáše – se dodnes dělají a splétají v ruce. Měly prý symbolizovat uzel provazu, na kterém se Jidáš po zradě Krista oběsil, ale bylo to – jak je ostatně v Česku typické – trochu jinak. Pečivo se sice tvarovalo v ruce a za pomoci nože dostávalo i tvar uzlů. Ale také slepiček, hadů, ještěrek, husiček, kohoutků, koníků, jelínků. A co se k jidášům  podává? Přece med. Ale nejen k nim. Na velikonoční stůl prý med neodmyslitelně patří. Med je symbol zdraví, síly, rodinné pospolitosti a zvířecí tvary pečiva zase přivolávají jaro.

Popularita bochánků a mazanců byla taková, že jejich receptury a názvy převzali i německy mluvící obyvatelé Čech a pekli své bochenz a mosanz. Moravané do stejného těsta zapékali maso či vejce. Ale o Velikonocích se v různých krajích pekly i koláče a perníky.

Text:V. Malovický

Foto: Archiv