Zbavte se předsudků. Při slově čočka se vám už nutně nemusí vybavit pouze šedozelená hmota, ve které se líně povaluje převařené vejce. Ve světě má tato luštěnina obrovský význam a stejně tak i u nás se dostává opět do kurzu!
Hlavní předností červené čočky je fakt, že ji nemusíte máčet. Svlečením horní slupky se totiž stává velice snadno upravitelnou. Díky její absenci také nenadýmá, což potěší zvláště ty, kteří se jí kvůli možným společenským patáliím dosud vyhýbali. Stačí tedy červenou čočku jednoduše koupit a začít vařit. Oprava, můžete se pokusit ji nerozvařit, což je – předem upozorňuji – nadlidský výkon. Mění se totiž velice rychle v hustou kaši. Pokud vás ale tato skutečnost nedokáže vyvést z míry, máte vyhráno. Její další nespornou výhodou je vysoký obsah bílkovin, které jsou důležité hlavně pro ty, jež ze svého jídelníčku zcela vyloučili maso. Konzumace se doporučuje především těhotným ženám, a to hlavně kvůli vysokému obsahu kyseliny listové, železa, vitaminu B a vápníku. Nejvíce jedlíků čočky najdeme určitě v Indii, kde jsou luštěniny obecně velmi populární. Používá se zde snad na sto způsobů, přičemž jednoznačně nejoblíbenější je hustá lepkavá kaše dahl, která je považována za národní jídlo. Inspirací pro tento článek se však nestala. Námět mi poskytl jeden ze záletů do vynikající pražské polévkárny, kde vaří, a také velice rádi jedí, polévku z červené čočky s pomerančovou šťávou. Chuť byla nepřekonatelná a ještě dlouho zůstávala na jazyku.
Neváhala jsem se optat na recept, ale ten prozatím zůstává tajemstvím šéfkuchaře. Nedalo mi to, nelenila jsem a pokusila se ho napodobit. Výsledek byl více než uspokojující, i když přiznávám, že originál je originál. I přestože se ze začátku zdálo, že pomerančová šťáva bude působit poněkud nepatřičně, opak byl pravdou. Samotná čočka totiž nevládne nijak výraznou chutí, proto je nezbytné ji chytře okořenit, a hlavně dodat šťávu. A to čím více, tím lépe. Na hrnec polévky doporučuji přidat šťávu z jednoho až dvou poctivě vymačkaných pomerančů, samozřejmě podle toho, jak je vám chuť citrusů příjemná. To už se ale začínám předbíhat, raději vylíčím své snažení pěkně od začátku. Oloupala jsem dvě pořádné mrkve a krájela je nadrobno do oblíbeného tvaru. Od fádních koleček jsem přešla na úhledné hranolky. S cibulí jsem zacházela již tradičně, najemno. Ve větším hrnci jsem ji nechala zesklovatět, zasypala lžící kari, sušeným česnekem, mletým kmínem a posekanou chilli papričkou. Přidala mrkev a čtvrt kila červené čočky. Směs jsem chvilku potrápila na mírném ohni, přidala trochu posekaných loupaných rajčat a zalila zeleninovým vývarem. Na celkové množství stačilo půl litru. Všechno dohromady jsem vařila asi půl hodiny. Na závěr přidala dva čerstvě utřené stroužky česneku, soli tak akorát a na koriandr nakonec vůbec nedošlo. Omámena vůní dálek jsem sundala hrnec z plotny a rituálně vlila čerstvou pomerančovou šťávu. Trochu jsem si ale nechala stranou a každému pak ještě kápla přímo do talíře. Napadlo mě, že něžnější povahy mohou zjemnit kokosovým mlékem, ale u nás doma se polévka líbila taková, jaká je. Barevná, zdravá, sytá a až neskutečně dobrá.
On-line verze časopisu
