Na cestě tureckou Kapadokií

Pokud jste milovníci cestování, historie a vína, vyražte na okruh tureckou Kapadokií. Objevíte neuvěřitelné přírodní památky a navíc zjistíte, že kolébka vinařství je úplně jinde, než jste si dosud mysleli…

Pojedete-li jako my v mimo sezonním pozdně podzimním či jarním čase, můžete mít zážitky podobné. Jen to chce neudělat chybu takřka školáckou, jakou jsem udělal při kontrole počasí. Cílovým letištěm byla Antalya – podíval jsem se tedy na místní počasí v polovině listopadu a zjistil krásných 20 °C a slunečno. Podle toho jsme si zabalili kufr a vyrazili. Je pravda, že v Antalyi letadlo přistálo, a je také pravda, že tam bylo ke 20 °C. Bohužel jsme druhý den ráno vyrazili mikrobusem přes hory na vysočinu vzdálenou 650 km, kde nás přivítaly ranní mrazíky.

První z pětihvězdičkových hotelů, který ležel asi třicet kilometrů za Antalyí, měl do tohoto hodnocení skutečně daleko. Luxusně působila možná tak vstupní hala, ale pokoje byly už značně ošoupané. Jediné, co tu připomínalo pětihvězdičkovou kategorii, byly ceny. Na druhou stranu hotel ležel přímo na pobřeží a měl pěkné venkovní i vnitřní bazény. Ve smyčce se sem po šesti dnech vrátíme na poslední dva noclehy, tak se těšíme na pěkné koupání. Bohužel následně zjišťujeme, že nejteplejší přítomnou vodou je moře s cca 18 °C, hotelové bazény, včetně vnitřního, se teplotou blíží ochlazovacímu bazénku v sauně.

Ráno jsme nasedli do mikrobusu. Přejezd přes hory v téměř 2000 m nad mořem je velmi zajímavým zážitkem. I na místech, kde to vypadá jen na kamení a suché keře, pasou pasáci ovce a kozy. Vidíme i vinice na typických horských trasách se zídkami tvořícími ochranu proti nepříznivým podmínkám. Těšíme se na první sklenku vína, kterou si díky islámu můžeme dát až v hotelové restauraci. 650 km v mikrobusu dává zabrat. Benzínky jsou si velmi podobně. Velký obchod se sladkostmi, praženými oříšky a semeny, sušeným ovocem, bar s kávou (většinou nic moc), skvělým a silným čajem i fresh juice. Vedle toho větší či menší samoobslužná restaurace a obrovský obchod se suvenýry. K večeru si již připadám jako specialista na benzínky. Náš řidič, zřejmě reprezentant Turecka v kouření, zastavuje pravidelně a na tak dlouho, aby stihl nejméně čtyři či pět dehtových válců.

Alespoň že po cestě navštívíme poutní místo − bývalý klášter dervišů, dnes mauzoleum s hrobem zakladatele řádu Mevlany, muzeum a knihovna. Nechybí ani impozantní mešita. Konya byla mezi lety 1097 a 1243 hlavním městem Seldžuků. I když v průběhu těchto let byla obsazena armádami křižáckých výprav Godfreyem z Bouillonu a Fridrichem Barbarossou. I když Ata Türk (první Turecký prezident) při založení Turecké republiky zrušil všechny řády, včetně dervišského, jsou dodnes derviši velmi populární. Jejich meditace připomínala tanec, během nějž se točili stále na stejnou stranu, dokud se nepřivedli do stavu blaženosti.

Po celodenním trmácení dojíždíme do hotelu na okraji města Avanos, ležícího v srdci Kapadokie. Tentokrát byl majitel střízlivější a nakreslil na fasádu jen čtyři hvězdičky, takže se nemusíme tolik divit. Nacházíme tu i WiFi zdarma, ale její rychlost by nebavila ani šneky. Navíc tu sice topení mají, ale téměř zásadně nepoužívají, i když jsou noci fakt chladné a o izolaci pokojů, či jen balkónových dveří, si můžeme nechat jen zdát. Klimatizace se sice dá nastavit na 30 °C, ale po chvíli marného štelování, kdy stále funí studený vzduch, raději usínáme v zimě. (Druhý den nám místní personál klimatizaci odvzdušnil, nastavil a z pokoje se rázem stala sauna.)

Kapadokie, země krásných koní, jediná část Turecka sopečného původu, okolo 1000 m nad mořem, nás vítá mlhavým ránem, přízemní námrazou a teplotou okolo nuly. Vytahujeme to nejteplejší oblečení, které máme, a začínáme si zoufat. Zoufání nemá dlouhého trvání. Z mlhy okolo nás vyrůstají neuvěřitelné přírodní tvary, které vznikly částečně díky sopečné činnosti a částečně působením vody. Slepenec tu vodní a vzdušná eroze vytvarovaly do tvarů, nad kterými zůstává stát rozum.

Nejprve navštěvujeme údolí lásky, kde se slušněji vychované dámy lehce rdí – klidně by se mohlo jmenovat i údolí pyjů. V řadě skalních útvarů je vidět i stopy lidské činnosti – místní obyvatelé tu donedávna bydleli. Dnes je řada útvarů zařazena pod ochranu UNESCO a úplně všechny údajně patří státu a bydlet se v nich nesmí. I když jsme viděli neklamné známky svědčící o opaku. I zde mezi pískem a tufem nacházíme vinice tvořené z nízkých keřů na hlavu, které mi připomínají vinice na Lanzarote. Přiznám se, že jsem toho o tureckém vinařství mnoho nevěděl, a proto zahajuji intenzivní pátrání o historii i současnosti. Výsledky jsou doslova neuvěřitelné…

Chetité, lidé doby bronzové, byli první, kteří stanovili pravidla a práva výroby vína a vinohradnictví, čímž se stali opravdovou říší vína v Antalyi. Tradice a umění výroby vína byla z východní Antalye přenesena do Assyrie a k Sumerům do Mezzopotamie ležící na řekách Eufrat a Tigris. Již král Midos, který vládl v 8. století před Kristem, je vyobrazován s vínem a chlebem. Dnešní Turecko je domovem nejvíce chrámů zasvěcených Dionýsovi, bohu vína. Starověké město Nysa v údolí řeky Meander, vypovídá o místě, kde Dionýsos strávil své dětství.

Šokují vás historické souvislosti? Budete šokování nadále. Turecko totiž zaujímá čtvrté místo na světě v rozloze vinic a šesté místo v produkci hroznů. Je vám to divné? Kam se poděly ty hektolitry vína? Většina hroznů totiž nekončí v lahvi, ale v pytlíku. Turecko je největším světovým producentem hrozinek! Přesto tu však révu nepěstují pouze na hrozinky, vyrábějí tu víno a vůbec ne špatné!

Turecko se dělí na pět vinařských oblastí:

1. Marmarská oblast, včetně Thrákie, severního pobřeží Egejského moře a oblasti starověké Tróje. Nejsevernější vinná oblast Turecka známá díky historii karpatských vín. Najdeme tu mírné podnebí, teplá léta a vysokou vlhkost. Ideální pro vinaření jižního typu.
2. Egejský region od Izmiru a Efesu po Sardis a Alesehir. Ze všech oblastí tu jsou nejteplejší léta. Zimy jsou mírné, s teplotami vzácně pod nulou a s vysokými srážkami. Díky chladným srpnovým nocím se tu drží ovocnost, teplo plodí vysoce alkoholní vína.
3. Oblast pobřeží Egejského a Středozemního moře zahrnuje i Pamukkale a Antalyi. Přestože je tato oblast nazývána Egejská a Středozemní, má jednoznačně vnitrozemský charakter podnebí se studenou zimou a horkým létem.
4. Centrální Anatolie zahrnující Ankara Kalecik, Kapadokii a Tokat. Je to největší vinařská oblast, kterou můžeme rozdělit do tří subregionů – Kalecik, který leží podél Červené řeky, Kapadokii s vulkanickou půdou a Narince ležící na severu mezi centrální Anatolií a pobřežím Černého moře.
5. Východní a jihovýchodní Antalya zahrnující Mezopotamskou nížinu. Tuto oblast tvoří dvě sekce – východní Antalya včetně provincií Malatya a Elazig a jihovýchodní včetně Diyarbakir. Východní Anatolie těží z kontinentálního podnebí se suchým horkým létem a chladnou zimou. Pro jihovýchodní oblast jsou charakteristické mírné deštivé zimy a horké léto.

V Turecku se pěstují „světové“ odrůdy Cabernet Sauvignon, Merlot, Syrah, Sauvignon, Riesling a Chardonnay, z různých zemí světa sem pronikly lokální odrůdy typu Tempranillo, Gamay, Grenache či Sangiovese. Mají tu také autochtonní odrůdy a ty jsme chtěli ochutnat především. Názvy jsou poněkud krkolomné – tak alespoň namátkou bílá vína se vyrábějí z Vasilaki, Cavus či Kabarcik, červená pak hlavně z Öküzgözü, Kalecik Karasi a Bogazkere.

Přestože Korán zakazuje konzumaci alkoholu, víno tu není úplně odstrčené. V turisticky zajímavých místech jsme našli moc pěkné vinotéky i vinné sklepy, v některých rozhodně víno nepili zdaleka jen Evropané! V městečku Ortahisar jsme navštívili doslova kouzelnou babičku, u které jsme ochutnali nejprve oxidativní bílé víno chutí připomínající Chardonnay Avanos a následně moc pěkné červené víno s ovocným podtónem a tříslovitým závěrem z odrůd Kalecik Karasi a Öküzgözü. Připomínalo cuvée Cabernet Sauvignon a Merlot. S lišáckým úsměvem nám poté sdělila, že toto byla vína z vinařského závodu a nyní nám dá ochutnat svoje ovocná. Chvíli jsme se bránili, ale nakonec vůbec nelitovali. Kromě jednoho sladkého speciálu byla všechna suchá. Nejprve přišlo granátové jablko, pak moruše, ostružina a nakonec višně. Jejich autorka nám prozradila výrobní tajemství − ovocné šťávy nejsou 100%, ale vždy je míchá s hroznovou šťávou tak, aby ovocný podíl nebyl více než 30 %.

V údolí Gözleme se nám podařilo najít další vinotéku se zajímavými víny. Pokračujeme v poznávání místních odrůd. Cuvé z Öküzgözü a Bogazkere je hodně ovocné, výrazně višňové s pěkně zapracovanou tříslovinou – mohla by to být i pěkná Frankovka. Druhé cuvée je vyrobeno z Öküzgözü a Kalecik Karasi – skutečně moc pěkné a plné víno, které nás svým profilem vede k Merlotu a Cabernet Sauvignon, pěkně zralým v dobrém sudu.

Když už jsme se tak dlouho zastavili u vína, je třeba říci, že domácím mužům nejvíc chutná pálenka, kterou nazývají lékem, aby se neprotivili koránu. Raki je čirá anýzová pálenka ze zkvašených vinných hroznů. Většinou se pálí nadvakrát, přičemž před druhou destilací se přidá anýz a další koření a byliny. Pije se po obědě v kombinaci s tureckou kávou čistá, nebo se míchá s vodou či tonikem. Pochopitelně že se tu úplně nejvíc vypije černého čaje a kávy. Čaj se vaří ve stylu podobném ruskému – nejprve vznikne velmi silný čajový koncentrát, který se následně ředí horkou vodou. Turecká káva samozřejmě nemá nic společného s tou podivnou věcí, která se u nás stále ještě podává. Vaří se v džezvě z čerstvě mleté kvalitní kávy a hodně se sladí.

Nacházíme se na venkově, kde se stále dodržují tradice islámu, které například zapovídají ženám vstup do kaváren či čajoven. Na druhou stranu tu vznikají i malé podniky určené hlavně pro turisty, kde ženy dokonce obsluhují. V jedné takové ochutnáváme další místní specialitu zvanou Sahleb. V chuti připomíná řídký puding hojně posypaný skořicí.

Vraťme se však k přírodním krásám – skutečně za to stojí. Opravdu úchvatné je Göreme – lokalita pohádkových komínů a skalních útvarů. Národní park Göreme byl přidán na seznam světového dědictví UNESCO v roce 1985. Ve skutečném skalním městě tu jsou vybudované jeskynní kostely i celý klášter, ve kterém po dlouhá staletí žili křesťané. Neuvěřitelná kulturní památka se bohužel potkala s vírou. Korán zakazuje zobrazovat svaté v podobě postav, nahrazuje vše pouze symboly. Po zrušení řádu tak místní obyvatelé na všech freskách, složitě kreslených buď přímo na skálu, nebo na hliněnou omítku na skálu „přilepenou“, vyškrabali obličeje.

O městečku Ortahisar jsem již psal v souvislosti s občerstvením. Ale mnohem důležitější je městečko jako takové. Vzniklo původně jako skalní město, kde se ke skalním příbytkům postupně přistavovaly terasy a další pokoje. Z dálky připomíná víc bájnou Středozemi než realitu. Krásné přírodní útvary tu můžete obdivovat na každém kroku. Jednotlivé vyhlídky a údolí jsou pojmenovány podle tvarů, které skály připomínají – např. vyhlídka velbloud, houbové údolí nebo podle obyvatel – holubí údolí. Tady je zajímavé, že tu holuby cíleně ve skalách chovají kvůli trusu, kterým hnojí pole. Jedním z novodobých symbolů Kapadokie se staly létající balóny. Každé ráno a večer se jich vznášejí nad krajinou stovky.

Velkou částí Turecka vedla hedvábná stezka, po které probíhala čilá obchodní výměna. Tady stály první středověké hotely, v Turecku zvané karavanserai. Vzdálenost mezi nimi odpovídala denní porci kilometrů, kterou mohla karavana ujít – podle terénu maximálně třicet kilometrů. Někdy to byly jen malé přístřešky pro zvířata, jindy velké stavby, které pojaly několik karavan. Navštívili jsme Aksaray – hotel ze 13. století, jeden z největších v Antalyi, má maštal v rozměru gotického kostela, řadu pokojů, nechyběla ani lázeň a také mešita.

Ke klasickým odpočinkovým záležitostem patří v Turecku haman a masáže. Haman je sauna či pára spojená s tureckou lázní, poměrně velkou místností, v jejímž středu najdete velký mramorový či keramikou obložený blok. Na něm si prohříváte tělo. Okolo místnosti je několik mosazných či mramorových umyvadel. Z kohoutku teče teplá i studená voda, kterou se střídavě poléváte. V případě masáže jste na tomto místě důkladně mytí mýdlovými bublinami. V některých hotelech jsou dodržovány tradice a hygienické předpisy a do hamanu vstupujete bez plavek, pouze se zástěrkou.

K hotelům snad ještě jedno zamyšlení. Úroveň hotelů je tu velmi záhadná, systém přidělování hvězdiček je zřejmě na majiteli hotelu, případně na výši bakšiše úředníkovi. V některých pětihvězdičkových hotelech nefungující sprchy, odpady, čtečky vstupních karet či zavírání dveří nechává obsluhu naprosto chladnou.

Abychom nekončili negativně, protože Kapadokie určitě za návštěvu stojí, pojďme se mrknout na gastronomii. Jako ve všech islámských zemích se musíme vyrovnat s absencí vepřového. Je tu však hojnost ovcí i koz a pochopitelně i drůbeže. Velký vliv mají bylinky a koření, najdeme tu oregáno, škumpu, rozmarýn, chilli, šafrán i kurkumu. Gastronomie je postavená na množství předkrmů – od pečené či grilované zeleniny naložené v oleji, přes různé fazolky a pochopitelně také cizrnu v nejrůznějších formách. Vynikající je gözleme – na sucho pečená placka plněná vynikajícím čerstvým kozím sýrem a cibulkou. Skvělé jsou i místní čerstvé nebo solené sýry. Nechybějí ani zeleninové saláty. I u nás dobře známý kebab – v originále je míchaný kuřecí, telecí a jehněčí se zeleninou a jogurtem. Bohaté variace se připravují z mletého masa – od köfte, přes maso s bulgurem až po různě plněné vinné či zelné listy. V hotelových kuchyních se maso spíše dusí, většinou v hromadě zeleniny, často s bulgurem, někdy i doplněné o sojové maso. Tradiční jsou zákusky – září mnoha barvami, ovocem, sušeným ovocem a ořechy. Společnou mají velmi sladkou chuť, většinou medovou. Vždyť tím nejtradičnějším zákuskem je Lokum − turecký med želatinové konzistence, plný nejrůznějších druhů oříšků, vyráběný v různých barvách. Zde je namístě drobné upozornění pro turistu – 100 g může stát v krámku na bazaru i 200 Kč a prodejce je poněkud nevraživý, když si krabičku jím nakrájeného medu za 2500 Kč skutečně nechcete odnést.

Senzační jsou téměř všudypřítomné freshe z pomerančů, mandarinek či granátových jablek. Sice nestojí půl zlámané grešle, jako v Thajsku, ale proti našim cenám jsou pohodové. Navíc ze skvěle vyzrálého ovoce.