Masopust, svátky veselí a labužnictví

„ Bláznové veselé v tento čas zlým obyčejem posedne lid masopustní a vzteklého rozpoščenie. Slaví masopust v obžerstvie, v smilnej žádosti…“ Tomáš ze Štítného roku 1393

Masopust je pohyblivým svátkem

Masopust je období od Tří králů do Popeleční středy. Vlastní jeho třídenní vyvrcholení nemá sice nic společného s liturgií, je však podřízen běhu církevního kalendáře. Slaví se ve dnech předcházejících Popeleční, neboli Škaredé středě, kterou začíná 40denní půst před Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, je pohyblivým svátkem i masopust.Letos masopust připadá na 28. února. Oblíbily si ho všechny vrstvy obyvatel, od nejchudších až po panovníky. Na šlech­tických sídlech se v té době pořádaly karnevalové zábavy v maskách, které pronikly i na panov­nické dvory.

Vlastně jakousi „přípravou“ na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný “tučný čtvrtek” či “tučňák”. Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle. Zlí jazykové tvrdí, že „tučný“ se jmenuje na počest sv. Maří Magdaleny, která štíhlostí nevynikala, a právě v jakýsi čtvrtek po kázání Krista se obrátila ve víře a postila se. Byl to především den masa. Původně  se jedlo hovězí, jehněčí a zvěřina, od 19. století nastoupila obliba zabijaček a tradičního vepřového pečeného s knedlíky a ze­lím, zapíjené pivem. V té době se také za­čala za masopustní jídlo považovat peče­ná husa.

Začínáme nedělí…

Hlavní masopustní rej začínal o “masopustní neděli” bohatým masitým obědem. Říkalo se, že o masopustu má být více masa než chleba. Nezbytnou součástí masopustního jídelníčku ale byly koblihy smažené na másle. ( Na Šumavě se ty nejslavnostnější pekly na loji.) Na stole ovšem nemohly chybět ani boží milosti, klobásy a slanina, a pochopitelně pálenka, neboť tím vším byli obchůzkáři obdarováváni.

Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance.

Vyvrcholením masopustu však bylo úterý. V některých regionech ( Doudlebsko, Hlinecko, Strání aj.) je dodnes součástí oslav obřadní průvod masek, který obchází s muzikou vesnicí. Mnohde se vybírá do košíku nebo napichuje na šavle kořalka, vejce, slanina, koblihy nebo boží milosti. Ty jsou později společně konzumovány během večerní zábavy. Ještě dodnes jsou někde provozovány starobylé zábavy – stínání kohouta, či jako v Neurazech na Nepomucku „honění divouse“, živého housera. Také v Kolovči u Domažlic stále stavějí tzv. babský mlýn na přemílání starých bab na mladé. Známé jsou i chod­ské voračky, původně obchůzka s pluhem a symbolickým oráním, připomínající sta­ré magické obyčeje před zahájením pol­ních prací. Podobných zvyků bylo mnoho, všude se lidé scházeli, bavili a žertovali, aby pak společně strávili večer u muziky. Všichni přitom i dle tradice vydatně popíjeli. Ale všude končí masopustní zábava přesně o půlnoci. Někde  “pochováním basy”, jinde o půlnoci pochovávají Bacchuse. Masopust, zvláště několik posledních dní tohoto období (ostatky, fašank, fašanky, končiny, bláznivé dny, konec masopustu), byl a leckde ještě je jakýmsi svátkem veselí a obžerství. Dříve hojně kritizovaným církví, dnes zastánci zdravé výživy.  Ale tradice posílat výslužku těm, kteří se oslav masopustu neúčastnili, se dodnes dodržuje.

Masopustní kulinární hity

Shrneme-li masopustní kulinární stálice, tak to byly koblihy, boží milosti, trdelníčky, různé věnce a vrkoče, smažené bramborové šišky, samozřejmě i cukroví a štoly. (Často zbylé od Vánoc.) Protože z veselí vyhládne, nesmí chybět  masné pochoutky, zejména variace pečeně s knedlíkem (podle kraje buď houskovým nebo bramborovým). Ať už to jsou hovězí pečeně s řadou omáček, skopové, telecí, dnes dominuje vepřové maso.

Ale  co o masopustu nikdy a prakticky nikde v Čechách a na Moravě nesmělo chybět, byly křupavé koblihy, většinou plněné zavařeninou a sypané cukrem s vanilkou. S různými náplněmi. Povidlové, s marmeládou, tvarohem, cukrové, s kořením. A také s náplní sladké řepy či sladkého zelí. Ale připravovaly se i na slano. Vlastně koblihy byly nejslavnostnějším pečením po celý rok. A byly také po mnoho staletí i postrachem nejen domácností, ale i měst. Nevěříte? Nechme zaznít slova kronik.

Jihlavský kronikář Leupold v roce 1513 zapsal, že si mniši z kláštera pozvali žínky lehkých mravů na pečení koblih. Následně shořelo 60 domů ve městě a 30 na předměstí. V roce 1523 kvůli koblihám hoří znovu. Tentokráte celé město. Též ženy volných mravů ,“věci bujné a jiné nestydatosti tropící“, se opily a dostaly chuť si upéct koblihy…Z celé Jihlavy nelehl popelem jen klášter sv. Kříže, koňský mlýn, dům kata a dům povětrných ženštin. Od koblih hořel i Most a několikrát i Plzeň…Inu, dodnes platí nepodceňovat při vaření protipožární opatření. A vzpomenout, že ženám volnějších mravů se říkávalo “ženy kobližné“.

Má-li být připomenut jeden tradiční český kobližný recept, ocituji Anastazii Seidlovou z roku 1902: Koblihy velmi jemné

„Do  mísy dáme 5 lžic rozpuštěného nového másla, 2 lžíce tlučeného cukru, 4 lžíce

dobrého silného punče nebo rumu a 1 lžíce citrónové šťávy, na špičku nože citrónové strouhané kůry, lžičku soli a vše dobře promícháme. Přidáme 3 dkg droždí, 4 žloutky a celé vejce. Vše dobře promícháme a za stálého míchání přidáváme ½ kg ohřáté mouky a mléka tak, aby hotové těsto bylo tak jemné, že při jeho vytlučení se dělají puchýře. Necháme vykynout. Na pomoučeném vále z plátu vykrajujeme kolečka, na která klademe libovolnou náplň (džem, pudink, čokoládu). Přikryjeme druhým kolečkem, pevně k sobě stiskneme a ještě necháme chvíli vykynout.

Smažíme vždy  v dostatku tuku – dříve nejčastěji  na sádle – nejprve spodní stranou navrch. Obrátíme a na správných koblihách oceňujeme i onen světlý proužek uprostřed. Otřeme tuk a cukrujeme.“

Text: Václav Malovický