Fejeton: Co si představím, když se řekne „POHOSTINSTVÍ“

Poprvé jsem se v té nenápadné restauraci, lépe řečeno vesnické hospodě, ocitla před pěti lety na doporučení svých přátel. Nikdy bych si ji nevybrala, nejspíš bych si totiž ani nevšimla, že v malé francouzské obci je na jediné hlavní ulici, na šedivém domě zašlý štít s nápisem Chez Roger a vedle oficiální název U pošty. Polední menu tu stálo 10 euro a skládalo se z polévky, předkrmu, hlavního chodu, dezertu, čtvrt litru vína a vody kolik kdo vypije. Už to samo o sobě by mohlo být pozoruhodné, ale finanční stránka není tím důvodem, který mne zaujal natolik, že jsem se o něm rozhodla napsat.

Pan Roger, majitel a kuchař v jedné osobě

Když jsme se usadili, sledovala jsem nevěřícně, jak pan Roger, majitel a kuchař v jedné osobě, každého příchozího osobně vítá, a pak zase zapluje do kuchyně ke sporákům. Člověk to ještě občas vídává v prvorepublikových filmech, tu nehranou pohostinnost vlídných hostinských, které jejich práce těší. Znám podobné, útulné hospůdky z rakouských a italských hor, vždycky je tam někde police, na které stojí plno pohárů – majitel totiž bývá zpravidla sportovec, většinou lyžař. Pan Roger byl, světe div se, zápasník, a zřejmě dobrý, o čemž svědčily police zdobící lokál, plné jeho trofejí. S jistotou však mohu potvrdit jen to, že byl vynikající kuchař a úžasný hostitel. Nenabízel hostům jídelní lístek, polední menu bylo prostě dané, a vždycky tradičně francouzské či spíše périgordské. Přišlo se sem jednoduše jako domů, kde samozřejmě očekáváte, že je vždycky něco nachystáno k obědu, a i když netušíte co, víte, že to bude dobré.

Každodenní řehole

Myslím, že pan Roger by vůbec nerozuměl některým podnikatelům u nás, s nimiž zápasil v televizním pořadu Ano, šéfe! Zdeněk Pohlreich. Těm lidem, kteří si pořídili „hospodu“, aby jen vydělávali, oboru nerozumí, najmou personál, a čekají, že se peníze sami posypou. Pan Roger byl ve svém království sám, jen v neděli, kdy se pravidelně sešla většina jeho stálých zákazníků, a navíc nějaký ten turista, vypomohl kamarád, který roznesl karafy s vodou, džbánky s vínem, uklidil talíře… A ono to fungovalo!

Ani EET ani hygienik, ale i kdyby

Jistě, asi ho stát nebuzeroval kvůli EET, asi neměl za krkem stále hygienika a různé jiné kontroly. Ale i kdyby měl… Uvařil každý den čerstvé pokrmy, a hned se všechno zkonzumovalo, hosté byli většinou stálí, a mohu potvrdit, že jídlo bylo opravdu výborné. Vařilo se pouze v poledne, pokud by někdo chtěl přijít se společností na večeři, dohodl se s panem Rogerem předem. A když skončila doba obědů, přišli místní na skleničku a kus řeči…

Pan Roger má svou práci rád

Pan Roger si zvolil práci, kterou měl rád, a která ho i s manželkou celkem slušně uživila. Zbohatnutí nečekal, to by se do toho prý nepouštěl, a jeho menu by po pěti letech nebylo při stejném počtu chodů a s neměnnou kvalitou dražší o jediné euro. Bohužel, loňské léto pověsil svoje vaření pro hosty, z nichž se ve většině případů stali přátelé, na hřebík a odešel do penze. Takže všechno, co tu s nadšením líčím, je pro jednu malou francouzskou obec minulostí. A já jen skrytě doufám, že českému úřednímu šimlovi dojde, že tento způsob domáckého pohostinství je jeho solí. Že zmizí časem i ten chamtivý lidský faktor, kterému dojde, že tady o rychlé prachy nejde. A že začnu jednoho krásného dne taková pohostinství, u nichž toto označení není prázdným pojmem, nacházet také na našem území.

Text a foto: Vladimíra Storchová