reklama

Etiopie – země opálených lidí

autor: | Srp 13, 2018 | Gastro & Travel | 0 komentářů

Je to také země rychlých běžců, dvojnásobného olympijského vítěze v maratonu Abebe Bikily a jeho nástupce Haile Gebrselassie, ale hlavně je to země mnoha hor, proláklin, údolí, řek, jezer a endemických rostlin a živočichů. Oplývá bohatou a zajímavou historií a jako jediná země afrického kontinentu nebyla ovlivněna kolonizací evropských velmocí. Proč jsem si Etiopii vybrala jako cíl své další cesty, ani nevím. Možná je to tím, že absolutně postrádám pud sebezáchovy, daná lokalita je příslibem určitých strázní, a kromě toho se stále snažím dokazovat si, že ještě nepatřím do starého železa.

Etiopie – Aethiopia – je řeckého původu, znamená země opálených lidí a nachází se na východě Afriky, kde sousedí s pěti dalšími státy. Na východě se Somálskem a Džibuti, na severu s Eritreou, na západě se Súdánem a na jihu s Keňou. Začátkem devadesátých let, kdy se od Etiopie odtrhla Eritrea, se Etiopie stala vnitrozemním státem bez přístupu k moři.

Kde začít?

Památkami ortodoxních křesťanů na historickém severu, nebo mapováním neuvěřitelně pestré etnické směsi animistických přírodních kmenů na jihu? Vzhledem k tomu, že na tak malé ploše se absolutně nedá popsat celá cesta touto charismatickou zemí, soustředím se hlavně na jih, jeho etnika a gastronomii.

Naším prvním cílem bylo nepočetné etnikum Dorze, které žije v bambusových chýších, jinak také nazývaných „včelí úly. Některé z nich jsou až sto let staré. Místní obyvatelé se živí hlavně tkalcovstvím, ženy bavlnu spřádají, muži ji tkají a poté prodávají na trzích. Co mě ale nejvíce zaujalo, byla příprava placky z dužniny falešného banánovníku (ensete). Dřeň z řapíků se nechá 2 až 3 měsíce zkvasit. Prohnětením se pak získá tvárné, nakyslé těsto kočo, ze kterého se tvoří placky podobné arabskému chlebu. Na banánových listech se pak na plotýnce na ohni prudce opékají (není to indžara!). Ochutnali jsme je podávané s medem (ještě s plástvemi) a s pastou z chilli papriček. Vlídné přijetí vesničanů bylo umocněno místní kořalkou hareke, pálenou z kukuřice, anýzu, česneku a listů místního keře.

Etiopské kmeny v povodí řeky Omo jsou těmi nejexotičtějšími v celosvětovém měřítku. Ke kmeni Desanečů jsme museli ve měste Omorate projít pasovou kontrolou, pak jsme se přeplavili v tradiční dlabané loďce z jednoho kmenu přes řeku Omo na druhý břeh, po cca půlkilometrové chůzi jsme dorazili k chudé vesničce. Desanečové mají výrazně tmavší pleť než ostatní etnika, jsou původem pastevci, dnes pěstitelé obilnin. Žijí v jednoduchých chýších z klacků, kůže a trávy. Necelých 48 tisíc populace Desanečů je rozděleno do osmi klanů, z nichž šest původně ze Somálska a dva z Keni. Dívky zde po první menstruaci projdou tradiční obřízkou, zvyk, zřejmě původem ze Somálska. Milým překvapením pro nás bylo jednotné vstupné do vesnice, včetně focení. U jiných etnik jsme sice vstupné do vesnice neplatili, zato za každou fotku domorodce zvlášť pět birrů (cca 5 českých korun). Zdražují i oni, pokud fotíte třeba ženu s dítětem, platíte dvakrátJ

Jedním z největších zážitků byla tradiční slavnost Hamarů, zvaná „bull jumping“ (přeskakování býků). Dívky svobodné i vdané, s vlasy potřenými rudou hlinkou a s hrůznými jizvami na zádech (mnohdy i krvácejícími) nás přivítaly tancem, vytrubováním na měděné rohy. Chvílemi odskočili k vytipovaným mladíkům, od kterých se nechali dlouhým prutem švihnout po zádech (odtud ty šílené jizvy), čím více jizev, tím je žena atraktivnější, dává tím najevo svou sílu. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Hlavní bod programu se pomalu blížil. Na scénu přivedli (některé nedobrovolně) asi třicet býků a krav. Kdo chce se stát mužem, musí čtyřikrát za sebou, nahý, přeskočit těsně vedle sebe stojících šest býků, které za rohy a ohony drží další muži. Kluk byl úspěšný, stal se z něho muž a může se do měsíce oženit. Dřívější obcování se zvířaty se mu promíjí.

Na dolním toku řeky Omo se rozkládají tři vesnice, ve kterých žije pouze 1500 lidí kmene Karo. Jsou úzce příbuzní s Hamary, odlišují se nejvíce tím, jak si pomalovávají svá těla, fyzická krása je u nich neobyčejně důležitá. Ženy si vzájemně vytvářejí krátké jednoduché účesy s použitím hlinky a másla, které samozřejmě časem žlukne, což v tom horku je cítit po celé vesniciJ Muži jsou hlavně pastevci, pěstují kuřici a čirok. Tak jako v každé vesnici, i zde slyšíte z úst dívek i dětí často slova many, tý širt (peníze, tričko). Není to moc příjemné, časem si ale zvyknete.

Asi nejvíc jsme se všichni těšili na kmen Mursí. Mursiové jsou především nomádi, často se stěhují se svými stády z místa na místo. Jsou to animisté (věří ve svět duchů), vynikají svojí bojovností a nesnášenlivostí, která z nich mimochodem čišela na sto honů. Muži nosí krátké látkové sukýnky, ženy jsou oblečené do tradičních sukní z jednoho kusu kůže, pomalované černými ornamenty. Kromě toho nosí do spodního rtu vsazenou destičku (labretu). Dodnes platí, že čím větší talířek, tím je žena krásnější a přitažlivější. Některé talířky dosahují přímo šílených velikostí. Každá z nás si mohla jeden talířek koupit jako suvenýr. A jak celá procedura probíhá? Dřevěným kolíkem se prorazí ret, nechá se v něm pár dní, čímž se vytvoří prostor pro talířek. Pak si dívka vkládá do vzniklého prostoru větší a větší talířek. Je také ještě třeba vyrazit dva spodní řezáky, aby talířek dobře seděl. Hrůza!

Nejpočetnější etnikum, které jsme měli možnost navštívit, byl kmen Konso. 41 vesnic obývá 300 tisíc vesničanů. Tucet slaměných chýší, jedna vedle druhé, bez vody, bez elektřiny. Nad tím vším vládne král Konsů, inteligentní, vzdělaný muž, u kterého není třeba si předem objednávat audienci. Tedy pokud je doma. Za naší návštěvy bohužel nebyl, seděl v kriminále. Jinak Konsové jsou výbornými staviteli a zemědělci, na terasovitých políčkách pěstují kukuřici, čirok, luštěniny, cukrovou třtinu. Poslední dobou také halucinogenní čat, který se prodává všude možně.

Jaká je etiopská kuchyně?

Etiopská kuchyně hodně pracuje s luštěninami i dušenou zeleninou a zcela překvapivě je dosti bohatá na maso, které je takřka na denním pořádku. To tam ale nesmíte být v době předvelikonočního půstu jako my. Jídelní lístky sice vypadaly pěkně – jehněčí, kůzlečí, hovězí, drůbeží, ryby, ale máloco z toho bylo k mání. Tak jsem se soustředila na polévky, které miluji, a to v kteroukoli denní dobu. Ta zeleninová byla opravdu skvělá. Co se týká ryb, tak jedí hlavně tilápie, grilované, vařené, naprostou jedničkou byly pikantní rybí kousky leb leb. Shiro bozena (familiárně jsme ji nazvali boženou), další trefa do černého, byla ostrá fazolová kaše s kousky hovězího masa a bílým chlebem a když jste ji zapili dvěma třetinkami piva svatého Jiří (nebo Harer či Bedele), tak jste měli v bříšku jako v pokojíčku.

V hlavní roli indžara

Poprvé jsem se s ní setkala v jednom hotýlku u snídaně, kde jsem ji omylem pokládala za stočený šedý ručník, kterým si mám otřít ruce po snídani. Chyba lávky! Byla to ta slavná kvašená placka nakyslé chuti, která se vyrábí z  drobných semínek endemické obiloviny teff. Mají prý i levnější variantu z kukuřičné mouky. Etiopané ji jedí k snídani, obědu, večeři, trhají z ní malé kousky, kterými si nabírají zeleninu nebo masovou směs. Je to jejich nejoblíbenější jídlo. My jsme ji ve vesničce kmene Ari viděli dokonce i vyrábět. Žena nalévala z kyblíku vyrobenou směs do velké kovové pánve, od okrajů až po střed, pod tím hořel oheň a placka byla velmi rychle upečená. Co se týká jídla, nejsem konzervativec, sním téměř vše, co mi dají, ale indžara mi nějak k srdci nepřirostlaJ

Vůně koření

Pokud jste typ člověka, který nepoužívá skoro žádné pikantní koření, zřejmě v Etiopii umřete hlady. Tradiční berbera se vám postará o pěkně ostrý chuťový zážitek. Hlavní součástí je etiopská pálivá paprika, následují: zázvor, česnek, tukurazmud (černucha, černý kmín), dimbilal (koriandr), semena routy, korarima (etiopsky kardamom), římský kmín, sůl, římské seno, skořice. Každá rodina si přidává do berbery něco svého, některá semínka před mletím praží. Berbera se podává ke všemu, jak k masitým jídlům, tak zeleninovým. Neméně zajímavá je i etiopská hořčice – senafich. V podstatě to je jejich hořčičné semínko, umleté na prášek. Smíchává ses vlažnou vodou, aby dostalo sílu a chuť. Připravuje se těsně před použitím, ne do zásoby.

Tedž a čerstvé ovocné šťávy

Tedž, amharsky medovina, se podává ve speciálních půllitrových baňkách. Vzhledem i vůní se podobá našemu burčáku, má však medovou chuť (od sladké až po nahořklou podle stupně prokvašení) s malým obsahem alkoholu. I když je Etiopie velkým producentem medu, občas se stává, že med je buď částečně, nebo úplně nahrazen cukrem a barvivem, což se samozřejmě na kvalitě nápoje podepíše. Samostatnou kapitolou jsou čerstvé ovocné šťávy ze všech možných a nemožných druhů ovoce, jsou husté tak, že je nemůžete pomalu ani brčkem vypít, a za tak směšnou cenu (20 korun), že si přejete, aby tenhle ráj nikdy neskončil.

Bunna ceremony aneb kávový obřad

Etiopie je pravlastí kávy, tudíž není divu, že se káva stala národním nápojem, který se pije od rána do večera. Pokud se chcete zúčastnit kávového obřadu, musíte počít s tím, že je to vlastně divadelní představení, které se nedá odbýt ve spěchu. Zelená zrnka kávy se nejprve propláchnou vodou a očistí. Na malá kamínka s dřevěným uhlím se položí plechová pánvička a začne se pražit. S upraženou kávou se zpravidla obcházejí všichni hosté, kteří si tímto mají vychutnat vůni čerstvě upražených zrn. Poté se káva rozdrtí (mohla jsem si to vyzkoušet), vloží do nádoby a zalije se horkou vodou. Nechá se vzkypět, nejlépe třikrát, a poté se na chvíli odloží, aby se usadil lógr. Káva se nalévá pomalu do malých hrnečků, aby se ochladila, dostanou ji všichni, kteří se nacházejí v blízkosti.

Etiopie je čarovná země a naprostý cestovatelský poklad. Každý si tu najde to své. Není to země pro někoho, kdo je zvyklý na komfort plážových resortů, hygienické standardy nejsou zdaleka srovnatelné s těmi našimi evropskými, je zapotřebí obrnit se velkou trpělivostí, čas tady nehraje vůbec žádnou roli, ale věřte, Etiopie je fascinující! Takže Dehna hunu! – Nashledanou!

Text: Stáňa Krejčová