Čtvrtý rozměr prázdna – díl III.

Kraválisté

Alexander Mikšovic navrhuje terapii na nemoci českých lobby barů, ve kterých je „cosi“ jinak, a proto tu můžeme zažít „čtvrtý rozměr prázdna“. Po nedostatku barmanských osobností a osobité atmosféry přicházejí na řadu „kraválisté“…

Počítačová generace a generace předchozí, leč výpočetní technikou infikované, znají dobře termín uživatelsky vlídné prostředí. Myslím, že se tento pojem dobře snáší i s teorií lobby barů. A nejen to. Jsem přesvědčen, že je dokonce jedním z klíčových způsobů, jak pochopit jejich specificky českou problematiku.

Prostředí lobby baru můžeme posuzovat zjevně z několika základních hledisek. První je úroveň hluku. Lobby bar většinou slouží k setkávání lidí, u nichž lze předpokládat, že si budou chtít pohovořit. Dále se tu často usadí hosté, kteří pracují na počítači a z nějakého důvodu se cítí na pokoji osaměle, a tak jdou raději mezi lidi. Samozřejmě tu přežívají notoričtí čtenáři novin a časopisů a hned vedle nich ti, co si jednoduše zaskočili na skleničku a možná trochu rozjímání.

Nad nimi všemi má svou vládu ozvučení. Může být centrální, personálem neovladatelné. Pokud má nastavenou úroveň decibelů citlivě, dokáže vytvářet celkem příjemnou nevtíravou zvukovou kulisu zejména tehdy, vyznačuje-li se určitou dramaturgií v čase a prostoru, tzn. v určité denní době vysílá určitý druh hudby, jež zároveň odpovídá konkrétnímu prostředí. V lobby baru dejme tomu takového hotelu Aria se bude dobře vyjímat symfonická báseň Vltava; v design hotelu bude tak trochu pasé. V jazzově orientovaném baru to naopak nevyhrajete se Šostakovičem. Problém nastane také tehdy, když se den co den ve stejném pořadí opakují stejné skladby. Pro hosty, kteří v hotelu bydlí déle, to časem začne být nuda.

Ještě horší ovšem je, když se svěří lokální ozvučení personálu. Ten má většinou sklony hrát, co se líbí jemu, a především řádně nahlas.

Vůbec nejhorší pro akustické pohodlí pak je trvalý výstup některého komerčního rádia. Reklamu střídá nekultivovaný hlas moderátora a ten zas na chvíli ustoupí části hudebního klipu. Manažer se brání: „Čím rychleji a čím hlasitěji hraje hudba, tím čilejší je obsluha!“ Z psychologického hlediska to lze opravdu potvrdit; pokusy, které se prováděly na řidičích automobilů, jsou jednoznačné: Čím rychlejší hudba, tím více šlape řidič na plyn. Jenže…jenže bar není auto a není tady pro personál, nýbrž tu je personál kvůli hostovi. Mám naopak zkušenost, že čím výraznější hudba, tím více odvádí pozornost obsluhy od servisu.

Snad je zřejmé, že nejsem proti hudbě jako takové. Ale pokud chci poslouchat pecky, tak půjdu do baru, kde jsou vyhulený nad práh vnímání…

Další hledisko bych označil za fotooptické. Zahrnuji do něj jednak úroveň osvětlení, jednak použití televizních aparátů a přístrojů jim podobných.

Ze zkušenosti víme, že intimní osvětlení v dopoledních hodinách působí tísnivě a jaksi nepatřičně. Ve dne by mělo být vidět, a to zejména tehdy, když do lobby baru proniká denní světlo. Svár mezi nimi vytváří zvláštní optické napětí; české úsloví má pro to pěkný výraz ani ryba ani rak. Zdroj napětí lze poměrně snadno vyhodnotit: Jakmile si většina hostů sedá spíše zády k oknu, je zaručeně něco v nepořádku. Člověk se totiž podvědomě snaží toto napětí odstranit a eliminovat jeden z odlišných zdrojů světla ze svého zorného pole.

Zvláštní kapitolou, která je vlastně kombinací akustického a optického hlediska, jsou televizní obrazovky. I tady se může neblaze projevit orientace personálu, pokud má možnost měnit kanály. Pokud tomu tak není – a patří dokonce k politice hotelu neumožňovat výběr programu – je třeba hostovi vysvětlit, proč to nelze. „Standardem hotelu v tomto baru je výhradně vysílání zpravodajské stanice CNN,“ může např. obsluha vysvětlit. Pokud uslyšíte podobná slova v horském hotelu, který využívají především české rodiny k rekreaci, bude taková informace ovšem na ránu.

Terapie

Léčení popsaných chorob lobby baru není nijak obtížné. Dá se vyjádřit několika málo slovy: Akustiku a optiku baru mějte pod svou kontrolou, pokud jste jeho manažerem. Vycházejte přitom z pravidelného pozorování, ohlasů v komentářích hostů, ale zároveň potlačujte vliv svých osobních preferencí. Tady je několik návrhů:

1. Posaďte se čas od času s některým členem personálu na různá místa baru a dejte se s ním do řeči. Pokud vás ani on neslyší, je něco špatně. Většinou nikoli s jeho sluchovým orgánem.
2. Pozorujte, jak se hosté k sobě naklánějí, případně jak si při rozhovoru hledí na ústa. Pokud tomu tak je, mají při komunikaci problém s hlukem, ať už je jeho zdroj jakýkoli.
3. Sledujte, zda se hosté nedívají ke stropu nebo nevyhledávají očima reproduktory. Činí tak podvědomě, dávají průchod běžnému atavismu. Někdy si přesedají z místa na místo v bláhové naději, že někde najdou příznivější hladinu hluku.
4. Všímejte si, zda se personál při objednávání nenaklání relativně hluboko k hostovi, případně zda se barman nenaklání přes barový pult. Je to jasná známka toho, že neslyší, co host říká.
5. Pokud je v baru pravidelná hudební produkce, vysvětlete kapelníkovi, co od ní očekáváte. Něco jiného je, když hosté začnou spontánně tančit a něco jiného zase, když chtějí komunikovat. Hudba v lobby baru by neměla dominovat prostoru, pokud to není váš (!) obchodní záměr.
6. Udělejte si obrázek, která místa v prostoru jsou nejméně obsazovaná. Posaďte se na ně a zkoumejte, zda nejsou příliš akusticky nebo opticky exponovaná. Přemýšlejte, jak tato zanedbávaná místa řešit.
7. Je-li příležitost, pohovořte si s hosty o tom, jak vidí celkové pohodlí, onu uživatelskou vlídnost prostředí vašeho lobby baru. Vyhodnoťte odpovědi a myslete při změnách na různé generace!
8. Udělejte si jednoduchou statistiku: Navštivte nečekaně 30x bar a zaznamenejte, kolikrát se někdo z personálu dívá místo práce na televizní obrazovku. Pokud to bude více než 5x, přemístěte ji z dohledu zaměstnanců!

Ani tento výčet není úplný. Každému, kdo ho smysluplně doplní, vydá redakce příručku Carlo Cuarto´s Cocktail Guide…