Na cestě po indonéských ostrovech

Zavřete oči a nechte se unášet pohádkovými představami. Tropické deštné pralesy, exotické tance s tajuplnou symbolikou, vulkány a stupňovitá rýžoviště, divoké pobřeží a písečné pláže ve stínu mohutných palem, to vše a mnohem více je Indonésie.

Záleží ale na tom, jaký z ostrovů fascinující Indonésie si pro svoji návštěvu vyberete (je jich celkem 14 tisíc). Já jsem jako správný dobrodruh vsadila na jižní Kalimantan (jižní Borneo), Sulawesi (dříve Celebes) a Togiany.

Borneo, nebo Kalimantan?

Oboje je správně. Indonésané tento třetí největší ostrov na světě nazývají Kalimantan, pro zbytek světa je to Borneo. Borneo se dělí na dvě části – jižní (indonéskou) a severní, která patří Malajsii. My jsme si vybrali méně známou jižní část, kde na turisty narazíte snad jen v národním parku Tanjung Puting, v jižním cípu Kalimantanu.

Proplouvání po pralesní řece Mahakam již zmíněného národního parku na klotoku, tradiční dřevěné motorové lodi, vypadalo přesně tak, jak jsem si představovala. Kolem dokola džungle, zahalená v oparu vlhkosti, plná zvláštních rostlin (i masožravých), zvířat, zvláště opic – orangutanů, makaků a roztomilých kahauů nosatých. Návštěva nejstaršího záchranného centra pro orangutany Camp Leakey v nás všech zanechala nezapomenutelný dojem. Mimochodem, víte, že Orang Utan, přeloženo z indonéského jazyka znamená „lesní člověk“? Ani mraky nakažlivých komárů nám dojem z třídenní plavby džunglí nemohly zkazit.

Loksado – středisko dajáckého kmene Bukit

Loksado bylo východiskem našeho třídenního treku panenským pralesem v pohoří Meratus, v pokynech průvodce označené jako nenáročný trek, na který, jak se později ukázalo, budu vzpomínat hodně dlouho. Už po prvních hodinách mi bylo jasné, že trek má k nenáročnosti hodně daleko, a že jsem měla dát na rady kamarádů a zvolit si alternativní program. Přes hory, přes lesy, přes potok, přes kluzké kameny a spadlé kmeny, škrábajíc se často po čtyřech po strmých úsecích, mi ani nedovolilo vychutnat si hezké výhledy na džungli z pahorků, obdivovat gigantické stromy i zajímavou flóru. To vše v nadmořské výšce 1500 metrů, za 90% vlhkosti, kdy se během pěti minut doslova koupete ve vlastním potu. Díky tomu, že nepršelo, byly jinak všude přítomné pijavice zalezlé. Spaní na dřevěné podlaze na rohožích v tradičním příbytku bylo už jen třešničkou na dortu. Náročné dny (alespoň pro mě) zakončila plavba po lesní řece na bambusových vorech, oblíbeném dopravním prostředku pro přepravu všech lokálních produktů.

Sulawesi – ostrov, kde už lidské maso nejedí

Nejvýchodnější z ostrovů Velkých Sund a jedenáctý největší ostrov na světě. Tradiční pojmenování Celebes, které pochází z dob holandských kolonizátorů, bylo v roce 1999 oficiálně změněno na Sulawesi. V současné době používají i sami Indonésané názvy oba Předmětem našeho zájmu byla především horská, dlouho izolovaná oblast Tana Toraja. Půvabnou horskou krajinu lemují tradiční domy připomínající svým tvarem lodě (někdy starými i tři sta let), na kterých údajně připluli z Číny předkové dnešních obyvatel. Oblast je známá svými unikátními pohřebními rituály. Než je zemřelý uložen do hrobu, uplyne dlouhá doba. Jeho tělo je po smrti nabalzamováno a mrtvola je na několik měsíců (i roků!) uložena ve vyhrazené části domu. Jako kdyby nebožtík dosud žil a byl pouze nemocný. Zbytek rodiny s ním mluví, nosí mu jídlo i pití. Pozůstalí zatím shánějí prostředky na velkolepý pohřeb. Některé rodiny se pohřbem doslova zruinují. Aby ne, vždyť buvoli, kteří jsou během pohřebního rituálu obětováni, přijdou i na tisíce (dolarů!) a někdy jich bývá i tři sta kusů!

Bez koření ani ránu

Koření je považování za životní elixír celé indonéské kuchyně a všude je ho dostatek. Významnou roli přitom hrají muškátový květ, muškátový oříšek, hřebíček a mnohé další. Indonésie byla jako obchodní říše vždy přístupná cizím vlivům, a proto se v indonéské kuchyni projevuje množství nejrůznějších kulinářských směrů. Od Indů převzali Indonésané různé druhy kari a velkorysý přístup k používání všech druhů koření. Neodmyslitelným znakem islámu jsou zase masité špízy grilované na dřevěném uhlí, tzv. saté. Vliv čínské kuchyně je tu víc než zjevný. Už jen vybavení kuchyně si je vzájemně hodně podobné – vaří se v kotlíku, který je příbuzný s čínským wokem. Snad nejvíc se na gastronomii podepsali Holanďané, a to jednou z největších lahůdek indonéské kuchyně, kterou je rijstafel (rýžová tabule). Holanďané, bývalí koloniální páni, však nebyli pouze jediní zámořští cizinci, kteří obohatili zdejší kuchyni, vezměme si třeba takový nasi goreng, což je smažená rýže, která často obsahuje sambal, chilli, krevety, sázené vejce. Indonésané ji snídají, obědvají i večeří, vůbec se nedivím, že je často označována za vůbec neoblíbenější rýžový pokrm na světě.

Rýže, nudle, sambal, kari

Za rýži neexistuje v indonéské kuchyni náhrada, maximálně ji mohou nahradit nudle. V nabídce je prostá rýže vařená ve vodě (nasi puthi), v kokosovém mléce (nasi uduk), rýže pečená s různými přísadami (nasi goreng) či vařená a dušená v banánových listech (lontong). Dobrá zpráva pro ty, kteří onemocní střevními potížemi a jsou nuceni najet na dietní režim – rýže se tu nemastí žádným tukem.

Maso, ryby, zelenina se v Indonésii často připravují jako sambal. V ďábelsky ostrém sambalu dominují červené a zelené chilli papričky. Na každém stole najdete skleničku této kořeněné pasty, nejlepší je domácí, po které vám lezou doslova oči z důlků, skleničky se sladkou a pálivou sójovou omáčkou, tzv. kečap manis a kečap pedas. Běžnou přílohou k jídlům, samozřejmě kromě bílé vařené rýže, je v plastových nádobách podávaný krupuk, což jsou křupavé lupínky z ryb a krevet.

Kari je zase speciální způsob úpravy, pocházející z Indie. Zelenina, maso nebo plody moře se s voňavým kořením pečou v kokosovém mléce.

U stánků chutná nejvíc

Indonésanům nezáleží na tom, kde jedí, jako spíše, co jedí. Vzhled restaurací není nijak důležitý. Upřímně řečeno, i nám bylo úplně jedno, že se restaurace často nachází na neatraktivních místech a její vybavení je tristní. Ale pozor – to se nikterak neprojevuje na kvalitě jídel! Nejraději jsme navštěvovali tzv. warungy, tak se označuje bezpočet malých jídelních stánků, umístěných často na velmi frekventovaných místech nebo na tržištích, kde místní obyvatelé nabízejí svoje pokrmy. Jí se prakticky přímo v kuchyni, ale vysloveně levně a dobře. U stánků na ulicích lze zakoupit neskutečné množství druhů různých smaženek, od smažených banánů v těstíčku (ty byly luxusní!), obalovaného tofu, tempehu, přes zeleninové koule či maniok v těstíčku. O okrasně naporcovaných kouscích exotického ovoce ani nemluvě  ̶  ananas, mango, papája, meloun, nagka a další druhy, pro které často ani neexistuje vhodný český výraz. Základem mnoha sladkostí je kombinace rýže, kokosového mléka, které má hustou, krémovitou konzistenci, a palmového cukru, podává se jako občerstvení k čaji nebo při zvláštních slavnostních příležitostech.

Palmový burčák

„To je ballo, vynikající palmový burčák, který když neochutnáte, jako byste v Indonésii nebyla,“ lákal mě v jedné hospůdce mírně přiopilý chlapík. Zvláštní bílá, trochu zakalené tekutina příliš důvěry nebudila. Nicméně nejsem žádný srab a jdu do všeho (téměř). Za směšnou cenu mi přinesl poměrně velkou baňku tohoto neznámého nápoje. Burčák znám, ale tohle se mu nepodobalo ani náhodou. Ballo má zvláštní chuť, něco mezi burčákem a pivem, ale s odpornou vůní. Vzniká zkvašením šťávy cukrové palmy, kterou místní zachytávají do dutých stébel bambusu. Ve všudypřítomném teple stačí pár hodin a tento velmi sladký nápoj je připravený k pití. Opravdu nic moc, chuť jsem si spravila překvapivě dobrým indonéským pivem Bintang, které ale bylo málokdy k sehnání. Nezapomeňme, že v Indonésii tvoří muslimové 87 % populace, takže alkohol je haram (zakázaný). Nahrazují ho nejčastěji čaj studený i horký, vylisovaná šťáva z cukrové třtiny nebo různé ovocné nápoje.

„Proč zrovna daleká Indonésie?“ ptali se mě mnozí po mém návratu. Odpověď je jednoduchá.  Mému cestovatelskému vkusu vyhovují spíše necivilizované země, toužím po zážitcích, jsem otevřená všemu novému. Chci se dostat mezi všední, obyčejné lidi, poznat jejich zvyky, každodenní život, cestovat tím čím oni, jíst to co oni, spát tam kde oni. A to se mi v Indonésii splnilo do puntíku.

Text: Stáňa Krejčová Foto: Archiv