Domů » Rubriky » Seriály » Čtvrtý rozměr prázdna v barech » Čtvrtý rozměr prázdna – díl VI.

Čtvrtý rozměr prázdna – díl VI.

Radysti

Proč jsou české  lobby bary většinou tiché a prázdné? Proč v nich hosté poznávají něco jako čtvrtý rozměr prázdna? Co je v těchto barech jinak ve srovnání s jejich obdobou např. ve Velké Británii či Spojených státech? V minulém díle jsme naposledy problém diagnostikovali. V posledním čísle tohoto ročníku našeho časopisu se chceme podívat na věc z pozitivní strany!

Popravdě řečeno, v lobby baru host většinou nemíní strávit dlouhou dobu. Průzkum není nijak náročný. Většina zúčtovacích programů umí statisticky podchytit obrátku místa, tedy kolik hostů za směnu se na dané židli vystřídalo; průměrnou tržbu na místo, což není třeba vysvětlovat; samozřejmě, který drink je hvězdou, tedy tím, který je buď nejprodávanější nebo přinesl nejvíc peněz, a který je psem, což je položka na právě opačné straně spektra, a spoustu dalších užitečných údajů. Jeden směr statistického šetření ale žádný program neumí: Spočítat, kolik dobrých rad, podnětů, myšlenek přinesli do baru radysti, jak jsem si zvykl říkat hostům, kteří se stali učiteli mého týmu a samozřejmě i mně osobně. Lidem, kteří nás popostrčili blíž světu.

„Nikdy neříkej ne!“

Jméno prvního radysty jsem nikdy neuměl vyslovit. Mám takové podezření, že nám jméno chtěl zatajit. V hotelu nebydlel a vždycky platil cash, takže nebylo možno dozvědět se to ani z karty, ani z hotelového účtu. Mluvili jsme o něm jako o Mr Ashkenazym, ale to určitě nebylo správně. Byl to zajímavý chlapík, který dělal tak aktivně do textilu, že krátce po tom, co Michail Sergejevič Gorbačov nažhavil perestrojku, sehnal si v Sovětském svazu fabriku a začal tam vyrábět snad ručníky nebo co.

Zpravidla se uvelebil brzo odpoledne na barové židličce hned u kávostroje a pustil se do vodky. Při nějaké třetí, čtvrté návštěvě mě pozval, abych si s ním dal panáka. Řekl jsem zdvořile, leč pevně Ne! Napoprvé mi to prošlo, napodruhé taky. Napotřetí se na mne naštval a povídá: „Tak koukej, Alexi! Jestli chceš, aby z tebe byl jednou barman, neříkej hostovi nikdy NE. Když tě pozvu na skleničku, dej si, co chceš. Třeba trochu minerálky, nebo i vody z vodovodu, ale nalej si a zvedni sklenku směrem ke mně.“

Nepamatuji, co jsem si tenkrát na něj dal, ale jeho radu si pamatuji dodnes. Ani nevím, kolikrát jsem to lidem ze svého týmu v pozdějších letech vyprávěl. Teď to prodávám vám!

„Po desáté večer mě neber vážně!“

Další radysta rozhodně nepatřil k mým favoritům. Byl to notorický alkoholik, bělmo měl doruda a klátil se, jako kdyby měl v další vteřině upadnout. Povoláním byl menší ropný miliardář, když měl dobrou náladu, dával skandálně vysoké spropitné, když ji neměl, hádal se o desetikorunu.

Pracoval jsem tehdy se svou pozdější manželkou. Já za barem, ona v lokále. K půlnoci se přiklátil náš V.I.P. v takovém stavu, že mu manželka poradila, aby si šel lehnout. Začal ale dorážet, a tak mu rovnou řekla, že u nás se nenapije, a šla od něj. Udělal tu chybu, že na ni písknul.

Vždycky jsem věřil, že je to barman, kdo je odpovědný za společenskou úroveň baru, a tak jsem se zachoval podle toho. Jenže jsem viděl rudě… Napochodoval jsem k pytli dolarů a povídám: ´Ty stará opice, nech toho, seber se a vrať se zpátky na strom!“ Z profesionálního hlediska to byl samozřejmě úlet jako hrom. Když jsem vychladl, začal jsem s hrůzou očekávat, co bude další den.

Jen jsem vkročil do baru, hned jsem ho viděl.

Seděl tam jako zmoklá  slepice. Nevšímal jsem si ho. Vstal, šel ke mně a povídá:  „Alexi, já tady včera něco nezvládl, co? Prosím tě, cokoliv řeknu nebo udělám po desáté večer, neber vážně.“ Pak mě pozval skleničku. Byly čtyři odpoledne, tak jsem to vzal vážně a odpustil mu. On mně taky, a já od té doby vím, že barman – a nejen barman – má umět odpouštět.

Sto baků

Dnes to asi bude pro řadu barmanů old-fashioned, ale před takovým čtvrtstoletím byl dolar náramně přitažlivou měnou. Patřil jsem k těm, kteří si tajně přáli, aby někdy dostali sto dolarů jako tip. Už jsem pracoval jako barman pomalu dvacet let, ale ta vysněná stovka ne a ne přijít. Jednou takhle odpoledne byl lobby bar prázdný.V koutku, kde byla největší tma, se usadila vyšší bruneta, řekl bych kolem čtyřicítky, spíš míň, a objednala si americkou angličtinou Whisky Sour. Položil jsem pár standardních otázek, tedy z jaké whisky, zda sladší či sušší, s ledem nebo bez a pak jsem ten sour s největší pečlivostí protřepal. V tom šeru jsem neviděl, zda jí chutná nebo ne. Ale docela rychle ho vypila a řekla si o účet. Zaplatila už vestoje, vysekla mi stran souru poklonu a na rozloučenou mi podala ruku. Ucítil jsem v dlani cosi, co tam předtím nebylo. Cestou ke dveřím jsem zasunul tu věc do tašky, rozloučil se s dámou a už ji nikdy nespatřil. Teprve večer, když jsem dával dohromady účet, jsem v kasírtašce našel stodolarovku… Poselství radystky bylo beze slov, ale jasné: Podívej se, co ti kdo strká do dlaně! Veselé vánoce a v novém roce hodně štěstí, milé kolegyně a vážení kolegové!