Domů » Rubriky » Seriály » Čtvrtý rozměr prázdna v barech » Čtvrtý rozměr prázdna – díl V.

Čtvrtý rozměr prázdna – díl V.

Archibejci

Proč jsou české lobby bary většinou tiché a prázdné? Proč v nich hosté poznávají něco jako čtvrtý rozměr prázdna? Co je v těchto barech jinak ve srovnání s jejich obdobou např. ve Velké Británii či Spojených státech? V minulém díle jsme diagnostikovali mnohdy nevlídnou, provokativní cenovou politiku. Další diagnózu nabízíme dnes.

Kterej archibejk tenhle pult postavil?“ rozčiloval se před pár lety host, který se k němu přihrnul v *****hotelu. Pravda, nebyl za ním skoro vidět, ale musel jsem mu přitakat. Kolikrát jsem se přesunul na stranu hosta, abych s ním mohl ztratit pár slov, a kolikrát jsem při tom žehral na jeho rozměry? O dolní trnož jsem se při nedostatečné pozornosti pravidelně praštil do kotníku, opřít se loktem o pult hrozilo křečí v rameni a do očí mi „šajnil“ odraz výslechových reflektorů v zrcadle barového displeje.

Barová židlička představuje v mých vzpomínkách také problém. Jedna z nejhezčích sloužila v Aperitiv Baru, kde jsem kdysi působil v tandemu s někdejším prezidentem České barmanské asociace. Její noha byla intarzovaná mosazí, sedák byl otočný… potud všechno v pořádku. Běda, když jste na ni usedli a opřeli se. Opěradlo bylo zjevně určeno pro panenky, takže poskytovalo oporu jen hluboko pod kostrčí a ledva jste se opřeli, sjeli jste k pultu a udeřili se do kolena. Židlička byla potažena hladkou kůží, po níž jste sklouzli jak po ledové hoře. Pokud měla být impulsem k rychlejší otáčce hosta, fungovalo to bezvadně. Zákazník vypil drink a hledal, kam by se šel posadit.

Ryze společenský problém se pravidelně opakoval v jiném hotelovém baru, který se stavěl v dobách, kdy se moc nemyslelo na počet m3 a s tím spojené náklady na energii. Všude bylo daleko, široko a vůbec nejdál bylo z baru k toaletám. Tak daleko, že mnoho hostů tam ne a ne trefit. Kolikrát jen jsem je pozoroval, jak nedočkavě přešlapují před vchodem do baru a netrpělivě se rozhlížejí, kam zamířit. Maličký piktogram v té rozloze zanikal a devět let (!) se ho nepodařilo zvětšit.

A ještě jeden příběh. Svou kariéru jsem završil v lobby baru, který měl řadu předpokladů jako místo k lobování opravdu sloužit (a také k němu často sloužil). Ale ouha! Když chtěl lobista strčit hlavu lobovanému k uchu, musel se na nízkém křesle předklonit. Tak moc, že si prostě tlačil na břicho. Jak dlouho to mohl vydržet? Jenže to nebylo jediné úskalí: Skleněné desky na kulatých stolcích klouzaly, takže – když to trochu přeženu – jste psali a psali na notebooku a on ujížděl a ujížděl, až…

Určitě byste mohli pokračovat i beze mne a formulovat se mnou jasnou diagnózu: Mnohé lobby bary neposkytují – řečeno slovy digitální generace – uživatelsky vlídné prostředí.

Terapie

V tomto případě je dvojí: preventivní a reaktivní. Levnější je ovšem ta první. Zde je pár nápadů, po čem jít:

  1. Již ve fázi projektu komunikujte s architektem a nenechte se odbýt.
  2. Na vlastní kůži si vyzkoušejte půdorys baru a postupně realizované části projektu.
  3. Sedněte si na barovou židličku a opřete se o barový pult.
  4. Poohlédněte se po háčku na zavěšení kabelky.
  5. Kopejte nejen za hosta, ale také za svůj budoucí tým, který se buď soustředí na obsluhu nebo na zmírnění nevlídnosti prostředí. (Na své poslední působiště jsem dorazil ve chvíli, kdy podlaha byla ještě hliněná a místo lustru visela u stropu montlampa. Architektka byla vynikající aplikátorka amerického art déco, ale vyrazit ze zápultí za hostem znamenalo projít dvěma dveřmi a několika metry barového zázemí; jedny dveře se otvíraly tak nešťastně, že se kolem nich sotva prošlo s podnosem naloženým sklenicemi.)
  6. Zahrajte si na hosta před i po zahájení provozu a změňte všechno, co vám přijde špatně.