Domů » Rubriky » Seriály » Čtvrtý rozměr prázdna v barech » Čtvrtý rozměr prázdna – díl IV.

Čtvrtý rozměr prázdna – díl IV.

Ždímalové

Proč jsou české lobby bary většinou tiché a prázdné? Proč v nich hosté poznávají něco jako čtvrtý rozměr prázdna? Co je v těchto barech jinak ve srovnání s jejich obdobou např. ve Velké Británii či Spojených státech? V minulém díle jsme diagnostikovali mnohdy nevlídné akustické prostředí. Další diagnózu si můžete přečíst dnes.

Začínal jsem v rekreačním komplexu v Jizerských horách. Šéf byl vyučený zedník a já měl vždycky tak trochu sklon k snobismu. Z toho také vznikl náš první a předposlední konflikt. Pár dní mě pozoroval a povídá: „Jak tak koukám, pane Mikšovic, vy raději vidíte jednoho hosta za stovku než deset hostů za pětku. Tak aby to bylo dopředu jasné: Já to beru právě naopak, takže chcete-li tady být celou sezónu, myslete na to od rána do večera.“ Dal jsem si říct a do podzimu jsem si ušetřil na malou chaloupku nad Tanvaldem.

Je zjevné, že management českých – především pražských – hotelů nemá zednickou minulost a je připraven vyždímat z hosta poslední – ale to je právě to: Co vlastně? Pokud nějakou tu libru, dolar nebo euro, dá se opravdu nabídnout espresso ristretto (množství porce cca 3 – 4 cl!) za 80,- Kč a v křeči i za víc. V přepočtu host zaplatí stejnou částku za tutéž položku v pařížském Ritzu stejně jako v londýnském Dorchesteru (snad jen o pětikorunu méně, ale nač ty detaily, že) a ani okem nemrkne. Má to ovšem malý háček: Musí doma chodit na kávu do Ritzu, Dorchestru a dalších chrámů světového hotelového průmyslu. Pokud obědvá tradičně ve fast foodu, tak se takovým gastronomických bohoslužbám v pudu sebezáchovy samozřejmě vyhýbá. Čímž se dostáváme k jádru věci: V Londýně, Paříži a na mnoha dalších místech světa funguje cenová politika jako nástroj vyvážení nabídky a poptávky. Potenciálních klientů je takové množství, že si to může management dovolit. V Praze je cenová politika četných hotelových lobby barů spíše nástrojem arogance přepychu a zákaznické segregace.

Hovořit v této souvislosti o politice je vskutku namístě. Cena je totiž jasným signálem (totiž: chtěla by být), koho v svém lobby baru chce majitel mít. Jestliže v baru nabízím sklenici čerstvé pomerančové šťávy za 160,- Kč a vedle v bistru ji prodávají za 60,- Kč, fronta na freš se jaksi automaticky rozdělí; jedni půjdou vpravo, druzí nalevo. Je to účinné a vcelku i zajímavé do chvíle, dokud stojí pomyslná fronta před oběma dveřmi. Může to začít být dramatické v okamžiku, kdy se lidé hrnou jen do jedněch z nich a můžete hádat, do kterých. Bohužel, reagovat v takové chvíli už většinou bývá pozdě a management se často chová jako pistolník při pudové střelbě v tunelu. Kdysi na to byl univerzální lék jménem happy hours. V dnešní době se – překvapivě – už téměř neordinuje.

Terapie

O celé věci by vlastně nebylo třeba mluvit, kdyby si majitelé a manažeři hotelů nestěžovali na to, že jsou jejich lobby bary zejména přesden prázdné. Je zjevné, že na turisty nelze spoléhat. Ti nepřijeli do Prahy, aby vysedávali po klubovkách a usrkávali na břehu Vltavy karibské koktejly. Byznysmeni na cestách mají také zjevně jiný cíl: Jednat, kontaktovat, podepisovat. Ale to přeci mohou dělat třeba právě v tom lobby baru. Jak jim to usnadnit? Jak je podržet na svém hřišti? Následující seznam nápadů není – jako obvykle – zdaleka úplný. Platí myslete globálně, jednejte lokálně!

  1. Disponuje hotel dostatečně kapacitním parkovištěm či podzemní garáží? Nabídněte je zdarma při určité – rozumně časově a cenově limitované – konzumaci.
  2. Funguje v hotelu wi-fi? Proč ji neučinit bezplatnou součástí nabídky v okamžiku první objednávky?
  3. Yield Management je už trochu de mode, ale proč se k němu v některých ohledech nevrátit a nenechat si propočítat, za kolik tu kávu či minerálku prodávat, aby cena neodpuzovala a naopak lákala hosty? 300 a více procent obchodního rozpětí v lobby baru je nesmysl, to si rezervujte pro fine-dining restauraci.
  4. Místní klientela je tu pořád. Nepodceňujte věrnostní karty pro opakované hosty. Ale pozor na výši slevy. Na obligátních 10 – 20 % zapomeňte. Začínejte na 30 % a za určitých okolností jděte ještě níž.
  5. Trénujete personál ve vlídném jednání s denním hostem, který notabene dorazí s notebookem přesrameno. Možná, že dnes víc napíše, než vypije, ale zítra tomu může být právě naopak.
  6. Ověřte sami na sobě, jak se v křeslech či židlích baru sedí. Zajistěte, že host může sedět právě tak dobře ležérně, jako u práce. Nejspíš mu budete muset nabídnout obě možnosti.
  7. Investujte do denního – ale nejen anglicky psaného – denního tisku. Na časopisy naopak raději zapomeňte; z důvodů, které nejsou zatím dostatečně prozkoumané, spíše konzumaci brzdí.
  8. Přečtěte si předchozí tři díly tohoto seriálu a popřemýšlejte o nich.