Domů » Rubriky » Management » Daňový poradce: Jak zdanit spropitné?

Daňový poradce: Jak zdanit spropitné?

Jak u nás vnímáme spropitné, mělo by se danit? A jaké existují modely zdanění? O tom jsme si povídali s Mgr. Ing. Miloslavem Hnátkem, daňovým poradcem z www.danovetipy.cz.

Diskuse o zdanění spropitného se vedou už mnoho let. Žádný český právní předpis ho ale, pokud vím, neřeší?

Problém zdaňování spropitného je v tom, že ho přímo nezmiňuje příslušná legislativa. Musíme si tak pomoci obecnými ustanoveními daňových zákonů – zákona o daních z příjmů a zákona o dani z přidané hodnoty. Judikatura českých soudů se k problému rovněž prozatím nevyjádřila. Evropský soudní dvůr pouze v jednom případě, ale jen k tzv. povinnému spropitnému. Jediná legislativní zmínka o tom, že spropitné skutečně existuje, je v důvodové zprávě k zákonu o elektronické evidenci tržeb. Tam státní exekutiva existenci spropitného připouští a nabízí jeho řešení z pohledu elektronické evidence tržeb i z pohledu zákona o daních z příjmů.

Jak se vyjadřuje k problematice daňová správa?

Podle mých poznatků se daňová správa problematikou nezabývá. Mně osobně není znám žádný případ, kdy by doměřovala příjmy ze spropitného. Této úvaze napomáhá i to, že Nejvyšší správní soud se k žádné kauze ke zdaňování spropitného dosud nevyjadřoval. To může nasvědčovat závěru, že nebyl ani důvod řešit spor mezi daňovou správou a poplatníkem v této věci. Nicméně s ohledem na to, že v současné době je většina spropitného hrazena s celkovou útratou prostřednictvím platebních karet, lze předpokládat i v této oblasti zvýšený zájem při daňových kontrolách.

Je rozdíl, když si ponechá „dýško“ zaměstnanec-číšník, nebo přímo majitel či provozovatel restaurace? Jak by se mělo postupovat z pohledu daně z příjmů?

Podle mého názoru a také mých zkušeností z praxe je, že spropitné je tradičně v našich podmínkách vnímáno jako nepovinná platba obsluze, která odráží míru spokojenosti zákazníka s poskytnutou obsluhou. Lze však připustit i jiný způsob rozdělování spropitného. Zákazník ho poskytuje vždy dobrovolně a při určení, komu náleží, se tak vychází z konkrétních zvyklostí daného zařízení. V případě, že provozovatel zařízení spropitné obsluze ponechává, jedná se podle mého názoru z pohledu daně z příjmů o příjem obsluhy v souvislosti s výkonem závislé činnosti, tedy daňově je spropitné součástí mzdy zaměstnance. Z vyplaceného spropitného tak zaměstnavatel odvede daň z příjmů ze závislé činnosti a následně i pojistné na sociální a zdravotní pojištění včetně pojistného, které hradí zaměstnavatel. V tomto modelu podle mého názoru spropitné není předmětem daně z přidané hodnoty a lze to dovodit i z judikatury Evropského soudního dvora. Takový model považuji za správný.

A ten druhý případ?

Druhý přípustný model spropitného je, že se spropitné nerozděluje, provozovatel si ho ponechává a tvoří příjem (výnos) provozovatele zařízení. Ten ho následně zdaňuje daní z příjmů s celkovými svými příjmy. Otázka daně z přidané hodnoty v tomto modelu může být však sporná. Podle mého názoru lze i v tomto modelu s pomocí judikatury Evropského soudního dvora obhajovat postup, kdy spropitné je mimo předmět DPH. V případě, že host bude hradit spropitné dobrovolně bez vazby na vykonanou službu, bez smluvního prvku mezi subjekty zúčastněnými na transakci, nebude totiž takové spropitné z pohledu DPH předmětem daně. Lze se však setkat i s jinými názory, tedy že takové spropitné náleží v tomto druhém modelu do základu daně z přidané hodnoty. Takový názor podporují i někteří pracovníci daňové správy a je potřeba mít zvolený postup pro daňovou správu v rámci daňové kontroly vždy řádně zdůvodněný. Pokud by tento model byl mimo předmět DPH, bylo by pak pro zaměstnavatele i personál daňově zajímavé ve výši tržeb ze spropitného vyplatit personálu zaměstnanecké benefity  ̶  tedy nákladové položky u zaměstnavatele, nejlépe osvobozené od zdanění daní z mezd a pojistného, například hradit personálu životní a penzijní připojištění. Ale stálo by za to vyplatit personálu i další zaměstnanecké benefity, které jsou osvobozené od zdanění u zaměstnance, třeba příspěvek na dovolenou, sport, kulturu.

Jak je to se zdaněním spropitného jinde ve světě?

Podle informací, které mám k dispozici, v daňově stabilních systémech je spropitné legislativně upraveno například paušálním odvodem daně z potenciálně přijatého spropitného personálem. Tak postupují také třeba ve Spojených státech či v Německu. Tím má tamní legislativa ošetřeno i hotovostní spropitné.

Když host hradí spropitné dobrovolně a vnímá ho jako formu projevu spokojenosti s obsluhou, je zdanění nutné?

Já celý problém vnímám profesně. Jsem samozřejmě zastáncem co nejnižšího zdaňování, vždyť ty daně spolkne mnohdy státní exekutiva na velkorysé výdaje. Nicméně, každý příjem je obecně zdanitelný a spropitné je příjmem personálu. Osvobozené příjmy od zdanění máme samozřejmě všichni rádi. V tomto konkrétním případě asi zabírá ta tradice dát číšníkovi hotovostní „dýško“, které si tzv. strčí do kapsy.

A jak je to se zdaněním, pokud je spropitné hrazeno platební kartou?

Způsob platby spropitného podle naší legislativy není rozhodující pro správný postup při jeho zdanění. Domnívám se, že v praxi nikdo hotovostní spropitné ani nezdaňuje.

Vnesla do problematiky něco nového EET?

Já bych řekl, že určitě. Zavedením elektronické evidence tržeb se začalo o spropitném jako příjmu hovořit, důvodová zpráva k tomuto zákonu ho nějak vymezila a naformulovala jeho možné režimy zdanění daní z příjmů. Do té doby to státní exekutiva nikde nevymezila.

U některých provozovatelů je možné se setkat i s povinným spropitným účtovaným k ceně poskytnuté služby? Jak jej účtovat?

V praxi se s tímto postupem lze setkat a takové povinné spropitné se chová jako běžná tržba, zahrnuje se do ceny poskytnuté služby. Tradiční spropitné je vnímáno jako dobrovolné. Povinné spropitné je příjmem (výnosem) provozovatele zařízení a je i předmětem daně z přidané hodnoty. K povinnému spropitnému se z pohledu daně z přidané hodnoty vyjádřil i Evropský soudní dvůr v jednom konkrétním případě. Jedná se o případ C-409/99 Komise vs. Francie. Celková částka, kterou zákazník platí, a jež je uvedena i na konečném účtu, představuje v souhrnu úplatu za poskytnutou službu. Neexistují zde žádné okolnosti, za kterých by poskytovatel služby mohl vyjmout tuto částku ze základu daně pro účely DPH.

Kam se podle vás bude legislativa spropitného dále vyvíjet?

Pokud se zohlední dosavadní legislativní vývoj zdaňování, tak se domnívám, že v tomto konkrétním případě se v dohledné době nic zásadního neobjeví.

 

Text: Michaela Šulcová ve spolupráci s www.danovetipy.cz