fbpx
Domů » Rubriky » Gastro & History » Legendární restaurace: U Pinkasů

Legendární restaurace: U Pinkasů

 

 Moudří lidé pravili, že gastronomická historie je zrcadlem kulturního vývoje. Pořád se však zdá, jako by historie světová šla širokou promenádou, kdežto historie česká jen vedlejšími uličkami. Omyl. V dějinách světové gastronomie je ta česká zařazena naprosto výrazně.

Začalo to Jakubem Pinkasem

Už v roce 1843 totiž Jakub Pinkas, krejčí šijící kněžská roucha pro františkánský klášter, přivezl do Prahy poprvé nové pivo, uvařené v Plzni. Známe dokonce den, kdy forman jménem Salzmann plzeňské pivo poprvé do Prahy přivezl: 8. dubna 1843!  Tehdy na dnešním Jungmannově náměstí parkovali pražští fiakristé. A právě jim dal Jakub Pinkas nové pivo ochutnat. Všichni, včetně jeho, byli tak nadšeni, že krejčí se rozhodl zahodit jehlu a dát se na nové podnikání. Stal se hostinským nedaleko odtud, v uličce vedoucí k Václavskému náměstí, a potom o 33 let později koupil ještě sousední dům čp. 756, kde pivnice sídlí dodnes. Dům s klasicistní fasádou, která kryje stavbu starší, má totiž rozlehlé gotické sklepy, které sahají až po areál někdejšího karmelitánského konventu a nad nimi stojí zdivo z barokní přestavby s dochovaným renesančním portálem do ulice.  Od roku 1882 byla potom majitelem rodina Brabcova a restaurace se až do roku 1948 jmenovala Brabcova plzeňská restaurace U Pinkasů. Pan Brabec byl více než padesát let jedním z nejstarších členů Ústřední jednoty československého hostinství Hostimil.

Kdo nebyl u Pinkasů, neexistoval

V dobré paměti mám den, kdy se v přízemní místnosti vlevo (tenkrát tam ještě nebyl výčep, čepovalo se ve sklepě a číšníci nosili po schodech věnce piv do přízemí a prvního patra) objevil poprvé Bohumil Hrabal. To bylo dost velké překvapení, protože jsme o něm věděli, že pije téměř výhradně pouze smíchovskou desítku. Chodil na ni k Houštenským do Spálené, do Formanky na Belvederce, ale hlavně do svých libeňských hospod. Jenže Hrabal věděl, že k Pinkasům chodí na pivo lidé, kteří ho zajímali. A tak překonal svůj odpor k plzeňskému pivu, chodil ke štamgastskému stolu a na Plzeň si zvykl. Teprve mnohem později začal chodit také ke Zlatému tygrovi.

Ovšem Hrabal nebyl jediným VIP

Už v druhé polovině 19. století se stala pivnice U Pinkasů místem, kde se scházely významné osobnosti, vedle umělců také věhlasní politici i jiní velikáni našich dějin, jako například František Palacký, P. J. Šafařík, F. L. Rieger, Josef Jungmann, T. G. Masaryk, Jan Masaryk a mnozí další. V pamětní knize z třicátých a čtyřicátých let najdeme na prvním místě podpis papežského preláta Barnabáše. Dále jsou zde z roku 1935 autogramy herců Zdeňka Štěpánka a Ladislava Peška, spisovatele Františka Langra. Podepsali se i pánové Voskovec a Werich i jejich druh Jaroslav Ježek. Jiří Voskovec často žertem prohlašoval, že by tu měl mít pivo zdarma, protože jeho dědeček byl Pinkas. Nebyl to ovšem hostinský Pinkas, nýbrž malíř Soběslav Pinkas.

V šedesátých a sedmdesátých letech, kdy sem začal chodit i Bohumil Hrabal, byl štamgastský stůl obsazen většinou novináři, sportovci, herci, výtvarníky a spisovateli. Sedával tu například slavný slávista Josef Bican, boxer Franta Majdloch a spousta dalších známých tváří. Bývalo to někdy hodně veselo. Malíř Svatopluk Sulek sem jednou přišel s honorářem za obraz – a odešel bez halíře, protože hostil celou hospodu. Jak prameny uvádějí, za rok zde hosté vypili kolem šesti tisíc hektolitrů. To je tolik, jako ve známém pivovaru U Fleků, který má ale pětkrát více míst pro hosty. Důvod takového odbytu byl prostý. Někdo přišel k Pinkasům na jedno či dvě, ale rekordmani počítali své denní dávky na desítky půllitrů.

Když po roce 1989 uplatnili dědicové posledního majitele Františka Brabce své restituční nároky, trvalo dva roky, než byla pivnice po rekonstrukci opět otevřena. Měli jsme z toho velkou radost. V polovině roku 2001 celý objekt od Brabcových odkoupila společnost Adria-Neptun a ta je jeho majitelem dodnes.

Šest částí

Celá restaurace je poměrně složitě rozdělena na šest částí. Na chodníku před vchodem jsou stolečky a stoly, takže kuřáci mohou sedět i venku. Ale mohou sedět i v restaurační zahrádce za pivnicí, do ní se vchází jednak z ulice, jednak přes chodbu. Zahrádka je umístěna v místech, kde kdysi stála severní kostelní loď františkánského kostela, který založil císař Karel IV.  ̶  prý po vzoru chrámu Notre Dame v Remeši. Kostel Panny Marie Sněžné měl být korunovačním chrámem českých králů. V přízemí vpravo je už zmíněná místnost štamgastů (říká se jí Dolní sněmovna), kde je nyní i pípa. Vlevo je jídelna, které se říká Vavřincova kuchyně. V Pinkasově sklepě je šedesát míst a také pípa, v prvním patře jsou salonky (Horní sněmovna, Krejčovna a Brabcův salonek). V patře je také restaurace, jíž se říká Doma, což byl původně byt rodiny Brabcových. Dnes se tam konají různé akce.

Něco na zub

U Pinkasů se samozřejmě můžete také najíst. Na jídelním lístku najdete zejména „klasiku“, která málokdy chybí. Štamgasti chodí za jistotou. Například na Pinkasovu drštkovou polévku. Nebo na domácí škvarkovou pomazánku, Chalupářskou tlačenku s octem a cibulí, buřty pečené v černém pivu, Pinkasovský guláš, svíčkovou, kachnu nebo pečená králičí stehýnka. Z pokrmů, které se zde nabízely před lety, chybí snad jenom telecí na paprice, výborná „snídaně na vidličku“, kterou tu měli tradičně už od otevření podniku.
Pokud jde o pivo, já osobně si ho nechám čepovat od výčepního Otty. Pokud jde o jídlo, snaží se kuchaři dodržovat tradiční postupy a pracovat s tradičními, leč čerstvými surovinami. Přestože jde pochopitelně o turistickou restauraci, převaha štamgastů je sympatická.

 

Text: Vladimír Poštulka Foto: www.upinkasu.cz