Spropitné ve světě

Kolik a kde se spropitné dává? A v jakých zemích je považováno za urážku? A co třeba dát místo peněz něco jiného? I to je možné.

Cílem bylo zajistit si rychlou obsluhu

Historie „dýšek“ prý sahá až do 17. století do Anglie. Tehdy si pijáci chtěli spropitným pojistit rychlost obsluhy. Do USA se tento zvyk dostal až koncem 80. let 19. století, kam jej přivezli bohatí Američané cestující do Evropy. Anglicky se spropitnému říká tip a je odvozeno od věty To Insure Promptitude neboli Zajistit si ochotu. V USA je tip vlastně povinnost a představuje 15 ̶ 20 %. Zaměstnanci s ním počítají, a je to součást platu.

Jak je dýško vnímá svět

Někde jsou dýška samozřejmostí, jinde, například v Asii, je spropitné přijímáno rozpačitě. V Tunisku se platí 5 ̶ 10 %, ale personál často potěší i malé dárky, třeba jako tužka, zapalovač.

V Japonsku se považuje dávat spropitné za faux pas a je důvodem k tomu, aby se personál urazil. Stejné je to v Thajsku. V Číně je spropitné zhruba 3 %, a to pouze v luxusních restauracích.

Holandsko a Belgie má spropitné zahrnuto v cenách, takže se neočekává, ale obvykle hosté cenu zaokrouhlí nahoru. V Rakousku a Německu je to podobné jako u nás – spropitné je dobrovolné a pohybuje se podle spokojenosti zákazníka od 5–10 %. Je to na rozhodnutí každého hosta, zda dá 5, nebo třeba i 15 %. Dýško bývá zahrnuté do ceny ve Velké Británii, ale pokud ne, dává se 10 ̶15 %.

Ve Francii i Švýcarsku je 15 % „poplatek za služby“ také zahrnutý do účtu, takže se opět nechává jen symbolické spropitné. V Itálii je rozdíl ve spropitném ovlivněn tím, jestli si host dá jídlo, nebo pití jen u pultu, nebo se nechá obsloužit. V druhém případě je vyšší cena a očekává se i vyšší spropitné, cca 10 %. V arabských zemích je zvykem platit bakšiš za všechny služby. V restauracích se platí 10 % z celkové částky.

Text: Michaela Šulcová